Jsi tu, Carrie?

Stávala u okna otevřeného do léta. Pod trikem vystouplé lopatky. Nebo křídla. Zeptala jsem se: "Znám tě?" Beze slova ukázala ven. Ten pohled mě vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovém papíru. Natáhla jsem ruku před sebe. Pletivo. Jsme králíci? Chtěla jsem se zeptat dívky. Byla pryč, ale v prachu na parapetu stálo jméno. CARRIE. "Paní Tománková, večerka. Čas na vaše léky. Na víkend jdete domů," ječí Tlustice a předstíraný zájem jí odkapává z tučné mordy.
Sedím na kraji židle. Ruce hledají čeho se chytit, nakonec nachází jedna druhou. Mdlý neživotný dotek. Chabá úleva. Manžel a lékař mluví. Na hlavu se mi sypou slova: amnézie, na zkoušku, pravidelně léky, v pondělí zpátky. Cestou domů zimomřivě mlčíme. Doma je v panelákovém bytě.

Kolik semínek je v melounu? Kdo je spočítá? Nakrájel už někdo dort? "Potřebuješ si odpočinout," říká muž a oči mu plavou. Nechám se odvést do ložnice. Závěsy uvězní slunce v divokém kostkovaném světě venku. "Nechci být sama, Vojtěchu." Lehá si vedle mě. "Nebudeš. Spolu to zvládneme. Musíme."

Nedokážu spát. Bloudím bytem. Ty modré dveře znám. A okno. Okno? Zavírám se ve vyklizeném pokoji plném hlasů. "Carrie, jsi tu?" Ale jak by mohla, zůstala TAM. Kdo tu s námi bydlel? Ta kresba na zdi fialovou voskovkou může být cokoliv. Vítku, nesmíš čmárat po zdi. Nesmíš lézt na OKNO! Proč, maminko? Kdo je Vítek? Jsem já maminka?

Muž spí. Přivezl mě sem, aby mě pohřbil do slov, co v něm tlejí. Slov, co budou vytahována na světlo jako truchlivé ostatky. Slunce vyhaslo. Dlažba řeže má bosá chodidla. Ovíjí mě šál noci páchnoucí rozkladem. "Carrie, jsi tu? Bojím se," šeptám do šera. Nůž v mé ruce není ten správný. Dort jsme vždycky krájeli tím se zoubky.

Poprvé slyším Carrie promluvit. Pomůžu ti, říká.

Dům se nepatrně zachvěl.

téma - Setkání s literární postavou (omezeno počtem znaků)

postava - Carrie ze stejnojmenné knihy Stephena Kinga (ale vlastně jde o velmi volnou variaci)

nezkrácená verze ZDE