Mína

Dovoluji si představit nejnovějšího člena rodiny - slečnu Mínu. Na začátku prázdnin se najednou zničehožnic objevila v naší zahradě. Přes nenadšení manžela i táty - táta se svým vyhraněným estetickým cítěním jí neřekne jinak než malá příšera - jsme si ji oblíbily.

Pro její zvláštní dvoubarevný obličej, připomínající válečné malování indiánských bojovníků, si z ní děláme srandu, že je na válečné stezce. Mína nám to oplácí nepředstíraným kousáním, takže na tom možná něco bude. Největší radost z ní však má Charlie. Domnívá se, že Mína je zde jen pro jeho pobavení, nemluvě o možnosti nacpat se kočičích granulí z její misky. (Ještě nikdy mu tak nechutnalo!) Mína tuto jeho ideu nesdílí a tak nám občas packou náhle společnou a nedílnou připraví infarktový stav. Není nic příjemného, když vám najednou pod nohama vybuchne chumel chlupů a výbuch doprovází cvakání zubů, vrčení, prskání a syčení. Ale pevně věřím, že přes své rozdílné založení k sobě nakonec naleznou cestu.

Mína inspiruje:

Madlenčino vyznání

Míno moje

mourovatá,

miluju tě.

Mámotáta.

Krásně vystihl Mínu ve svých verších Koník

Půl kočka pro denní,

půl kočka pro noční lov.

Pro tuhle indiánskou slečnu

já prostě přátelé, nemám slov.

Za zmínku rozhodně stojí i kouzelný popěvěk od Valin

Vždyť já vás mám rád, slečno Míno,

já na vás mám políčíno.

Mína inspirovala i Růženku

Slečna Mína, zvláštní zjev.

Vypadá tak klidně,

její oči v sobě jakýsi smutek mají.

Chovej se k ní jenom vlídně,

nový domov jí dej,

přestože místo odkud přišla, tají.