30. 9. 2020

Ono to žije!

Dny se krátí, světla ubývá, slunečné teplé počasí babího léta vystřídal studený déšť. Léto je definitivně pryč, zvěstuje Seznam se sadistickým potěšením a ve vyšších polohách se můžou objevit i první sněhové vločky, tvrdí televizní rosničky vzrušeně. Moc jim nevěřím. Nechci věřit! Jenže kolena potažmo celý pohybový aparát tvrdí v podstatě to samé a tak na tom asi něco bude. Už se zase blíží ty pošmourné nevýrazné dny, kdy člověk vidí něco pořádně vybarveného, jen když si sype do dlaně ibalgin. Brzká tma svádí k zádumčivosti a svědčí těžkým myšlenkám, které se množí a proplétají a z jejichž spletenců vznikají alternativní budoucnosti, z nichž ani jedna nekončí dobře. Vlastně spíš naopak, je to celá řada precizně zpracovaných černých scénářů k postkatastrofickým filmům, v nichž jsem sice hlavní postavou, ale s klidem bych si střihla i podstatně menší roličku v nějakém sladkobolném cajdáku s dobrým koncem. 

Jestli jsem se z filmů a z knih, ze všech těch příběhů něčemu naučila, pak tomu, že s temnotou jak s tou venkovní tak především s tou uvnitř, je třeba neustále bojovat a to všemi prostředky. Někdo tvrdí, že zaměstnané ruce jsou šťastné ruce, jiný zas, že dělání nám úsměv zachrání. Proč si nenechat poradit. A tak jsem se zas jednou pustila do boje. Válku se zádumčivostí jsem zahájila energicky Velkou ložnicovou bitvou. Ne, nelekejte se, nejde o nic pikantně intimního, co se ve filmech odehrává pod peřinou pečlivě přetaženou přes oba hlavní aktéry. Prostě jsem se rozhodla provést v ložnici radikální změny, porovnat skříně, oblečení roztřídit, vyrovnat do komínků, větší část vyházet a takto vzniklé místo v přilehlých policích, kam se můj šatník nenápadně rozlezl, zaplnit různými doklady a písemnostmi. Za sedmadvacet let je jich taky pěkná kupka. Navíc od té doby, co jsem před čtrnácti dny darovala komodičku, za jejíž smontování jsme málem zaplatili rozpadem manželství (Nudíte se?)  holkám do pokoje, ležely pojistky a záruční listy, pamětní listy, rodné listy a mnoho dalšího, co mělo svůj domov právě v komodě, na nepěkné hromadě v kuchyni pod televizí.

Můj vnitřní stratég pravil, že nejlepším způsobem, jak zahájit boj, je vzít to z gruntu, vyházet všechno z polic a ze skříní a pak teprve to pečlivě roztřídit a znovu porovnat. Tedy čelit chaosu ještě větším chaosem. Něco jako natřít si pro větší efekt před bílením zdi na černo. Stratég někdy mívá i docela dobré nápady a tak jsem poslechla. Tento nápad k těm dobrým bohužel nepatřil, duch žádného z geniálních taktiků ve mně skutečně nesídlí. Energie mi došla přesně ve chvíli, kdy se postel, gaučík i stolek ztratily pod vrstvou hader. Navíc jsem si uvědomila, že menšího oblečení se zbavit nemůžu, protože si pořád ještě uchovávám nepatrnou naději, že do něj zase zhubnu a to větší taky vyhodit nemůžu, protože mám celkem oprávněnou obavu, že do něj zase ztloustnu. S vypětím všech sil, jsem naplnila jednu igelitku pro charitu a vyhodila roztrhanou mikinu a vytahané tričko, zbytek jsem narvala zpět do skříně. Otázku ložnicové debordelizace ponechávám prozatím otevřenou stejně jako skříň, oblečení totiž pobytem mimo skříň, zdá se, nabobtnalo, rozmnožilo se a je ho víc, takže skříň nejde dovřít. Z tohoto souboje člověka s hmotou jsem tedy nevyšla vítězně a rozhodně z něj neplyne zhola nic hovořícího ve prospěch šťastně zaměstnaných rukou, ale je spíš potvrzením faktu, že ležením u televize ještě nikdy nikdo nic nezkazil. Stratéga jsem zapudila - patřilo by ho zavřít, až by zčernal - a ulehla jsem k televizi. Jenže jsem to dlouho nevydržela. Ke slovu se pro změnu přihlásil kutil s umělcem.

Už pár let se každé léto rozplývám v Kiku nad podzimními dekoracemi. Mou srdcovkou jsou dýně. Malé, velké, střední, zářivé, oranžové, žluté, s obličejíkem i bez. Chtěla bych je všechny, jenže při mé představě podzimní výzdoby, kdy se pár dýní rozvaluje před vchodem, jedna dvě sedí na okně a další si libují v chodbě, bych v milém Kiku nechala půl vejplaty. A tak jsem se vždycky pokochala a nechala to plavat. Letos poprvé bude dýňová výzdoba. Švagrová mi totiž poslala tip na výrobu sádrových dýniček. Tipů mi posílá spousty, jenže většinou jsou to samé složité věci, na které je potřeba mít speciální nářadí, materiál, případně i vzdělání a praxi v oboru. Pouštím se jen do projektů, u nichž na první pohled vidím, jak by se to dalo udělat. Dýně ty by šly. Sádru jsme měli doma, stejně tak silonové ponožky, které mi při předchozím úklidu skříně několikrát prošly rukama a tudíž jsem věděla, kde hledat. 

V návodu se pravilo, že se sádrou je třeba pracovat rychle. Spěchala jsem, jak to šlo. Nejdřív jsem přetáhla silonky přes misky na zmrzlinu, pak jsem rozmíchala sádru, lžící ji naplnila do punčoch a trošku utřepala. Silonku jsem zavázala na uzel a přes vzniklou kouličku přetáhla gumičky, tak aby vznikly pěkné dýňové faldíky. Jakmile sádra začala trochu tuhnout, přestříhala jsem gumičky, rozstřihla silonku a opatrně ji z dýně stáhla, Nakonec se ukázalo, že nebylo nutné až tak spěchat, když jsem si asi po hodině vzpomněla, že dýně by měly mít i stopku, úplně snadno jsem do sádrových dýniček zapíchla kousky větviček z kroucené vrbky.  Kilo a čtvrt sádry a pět dýní bylo na světě. Další dva dny se sušily na slunci a když byly pořádně proschlé, obrousila jsem je šmirglpapírem a namalovala akrylovými barvami. Na závěr jsem je ještě pro větší odolnost povětrnostním vlivům přetřela lakem. 






Jenže pět se mi zdálo málo. A tak jsem zakoupila další tři kila sádry rozhodnutá udělat i několik větších dýní. První problém nastal, když jsem zjistila, že ponožku přes kyblík od jogurtu nenapnu a tak jsem znovu probrala skříň a rozstříhala punčochy. Stejně teď nebudou na nic potřeba. ,,Mami, spěchej!" naléhala Madlenka, která se ujala role asistenta se slovy: ,,Tohle musím vidět." ,,Nejde to zas tak rychle, neboj," uklidnila jsem ji s blahosklonným úsměvem zkušeného tvůrce a rozvážně rozmisťovala gumičky na dýni. ,,Minule byly ty dýně měkké ještě druhý den. ,,Ale tyhle už tuhnou," namítla Madlenka a pro názornost na jednu dýni zaklepala. ,, Vážně tuhnou," zařvala jsem překvapeně, když jsem na dýni sáhla. ,,Honem to z ní svlíkni!"  křikla jsem už jednou nohou ve dveřích - pokud by právě někdo procházel po silnici kolem domu, výkřiky znějící z naší kuchyně by ho zaručeně zneklidnily a s lehce nepříčetným smíchem jsem odběhla pro nějaké klacíky, protože jsem samozřejmě zase zapomněla na stopky. Když jsem se po pár minutách vrátila, do jedné z dýní jsem stopku ještě zarazila, ale druhá se během těch pár minut změnila v beton a tak zůstala bez stopky. Přesto jsem to puzená přesvědčením, že se mrzká hmota musí poddat lidské vůli, zkoušela znovu a znovu. 

,,Ono to žije!"  zvolala dramaticky dcera s rukama položenýma na dýni. To mě konečně přimělo odhodit stopku. Zamžourala jsem na ni přes brýle olepené sádrou, položila taky ruce na dýni a znovu si připomněla, že máme otevřené okno a byl-li předchozí výkřik: Honem to z ní svlíkni! zneklidňující, pak Ono to žije! je jako výzva k rychlému ústupu. Chvilku jsme osahávaly dýně, které se zvolna rozehřívaly. ,,Stvořily jsme dýňového Frankesteina," zašeptala Madlenka. Nevěřícně jsme koukaly jedna na druhou i na ta monstra a pak jsme se rozchechtaly. Dýně ještě chvilku hřály a pak zase začaly chladnout. Nikdy mě nenapadlo, jak velký je rozdíl mezi šedou sádrou, kterou jsem použila při prvním tvoření a sádrou bílou. Poprvé jsem totiž nic tak dramatického nezažívala. Taky mě napadlo, jestli ta první šedá sádra nebyla prošlá, nakonec nic nevydrží věčně a naposledy se u nás sádrovalo, když nám za záchodem navlhla zeď a vydrolil se tam kus zdiva velikosti pěsti. Tenkrát mě napadlo, že by se ta díra dala zaplácnout sádrou a šla jsem se o tom poradit s muži. ,,Hmm, to ti nepůjde, to by se muselo nejdřív ..," pravili manžel i táta svorně a následoval výčet, co všechno by se s tím muselo udělat. ,,Aha," řekla jsem, namíchala sádru a díru zalepila. Už to bude pět let a pořád to drží. 

Nejspíš to byla naprosto přirozená reakce sádry s vodou, kdy se tuhnutím uvolňuje teplo, nebo tak něco. Určitě je na to i nějaký vzorec. No, fyzice jsem nikdy moc nedala a tak asi proto se mi při pokusu o logické vysvětlení místo jakéhokoliv vzorce mihla hlavou jen mlhavá myšlenka, cosi o Gandalfovi bílém a šedém a že se Sarumanem taky pořádně zametl až potom, co zbělal. Vzorec nevzorec, pro mě a Madlenku to už stejně navždy bude bráno jako reakce načuřené hmoty na mé neuctivé dloubání klackem. 

Tahle bitva tedy nakonec dopadla dobře. Zářivé oranžové dýničky svítí v chodbě jako malé odštěpky slunce, na kterých si pošmourné dny vylámou zuby. Tvoření čehokoliv a hlavně společný smích je nejúčinnější zbraní proti zádumčivosti a těžkým myšlenkám. A nakonec ani to tvrzení Ono to žije! nebylo úplně vedle. Tuhle jsem přistihla tatínka jak si zálibně prohlíží dýničky vystavené v chodbě. ,,Copak to tady je za ovoce?" ptal se. A když jsem mu řekla, že to ovoce jsou sádrové dýně,, prohlásil: ,,Ale je to jako živý." 




30 komentářů:

  1. Bev, tvůj popis boje s obsahem skříní, mě pobavil. Jsem na tom stejně, také mám hezky uložené oblečení typu "až zhubnu". Občas otevřu skříně, s tím, že něco vyhodím a pak je zase zavřu. Nedávno jsme to probírali s mužem a já konstatovala, že by se mi zas hodilo, kdyby někdo uspořádal humanitární sbírku na cokoliv. To jsem opravdu schopná přebrat skříně ... jinak beru kousek po kousku, s tím, že by se mohl hodit a pak ho vracím zpět.
    Dýně jsou super a moc se povedly.👍👍 Bílá sádra je sádra modelářská a opravdu tuhne mnohem rychleji, než šedá, kterou používají běžně řemeslníci. Můj muž elektrikář jí potřebuje pravidelně, když natahuje dráty.
    Kdysi před spoustou let se moje sestra rozhodla, že nepojede na lyžák. Bydlely jsme na intru. Z domova jsme odjížděly o jeden vlak dříve, abychom zrealizovaly její plán. Já měla jen bágl, sestra i lyže. V pokoji, kde bydlela, vytáhla ze skříně pytle se sádrou a fáče. "Uděláš mi gyps." Neznalá věci, jsem rozmíchala sádru v kbelíku, který sestra sbalila uklízečce. Vytvořila jsem jí na ruce sádrového trpaslíka. Sádra tuhla rychle, občas jsem její horní vrstvu ředila, abych měla s čím pracovat. Sestra byla spokojená. Kýbl jsme pod rouškou šera odnesly za nedaleké hřiště. Na dotaz spolužáků, proč má tu sádru ještě teplou (ona opravdu hřeje), odpovídala, že upadla cestou z nádraží na intr. Na lyžák nejela.
    A dohra? Když se rozhodla se sádry zbavit, jely jsme opět dřívějším vlakem. Na intru se jí, tedy spíš nám, povedlo tu její ruku opravdu zlomit. Zábradlí bylo pevné. 😀
    Měj hezké podzimní dny s parádní výzdobou.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak jsem vlastně měla pravdu, skutečně je to tou bílou barvou, zkrátka síla bílé. :D
    Jinak moc děkuji za vysvětlení, zůstaly jsme z toho úplně paf, co se to děje. A ještě větší dík za krásný příběh, ten zas pobavil mě. Jsem moc ráda, že jsi ke mně zase zavítala, už jsem si říkala, že se musím poohlédnout u přátel, jestli u někoho nenajdu tvoji adresu. Hned si ukládám. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně sis vyhrála s dýněmi. Ten skřìňový boj znám taky. Je mi líto cokoliv vyhodit. Co kdyby se to někdy později hodilo..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, je to peklo. :D A nejhorší je, že když opravdu něco vyhodím, vzápětí by se to skutečně k něčemu hodilo. A proto je asi potřeba likvidovat bez milosti - teda ty zbytečné věci - a neohlížet se zpátky. ;)

      Vymazat
  4. Skvěle jsem se pobavila! :D
    U nás, když byla debordelizace, manžel vždycky říkal - Janinko, aby to bylo hezký, musí to bejt nejdřív ošklivý. A aby to bylo hodně hezký, musí to bejt taky hodně ošklivý :D. Měl pravdu.
    Dýně jsou moc krásný, když jsem pracovala se sádrou, taky jsem si všimla, že při tuhnutí hřeje, prý za to můžou částice, které se spojují a vytváří přitom energii. Nebo tak nějak :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Janinko, to jsi mě moc potěšila, je vidět, že neuvažuju zas tak zcestně. Vlastně je takový přístup k úklidu úplně normální. :D
      Holky ani já jsme neměly zatím nic zlomeného - ne že bych po tom toužila - a nemáme tudíž se sádrou zkušenost, tak mě to překvapilo, zvlášť když ta šedá nic podobného nevyváděla. Hodně jsme se u toho nasmály. Bílá sádra budiž pochválena! :D :D

      Vymazat
  5. Bevíčková, svatá pravda, jsou jako živé.
    Také jsem rozhodla bojovat. Kupříkladu včera v lese jsem si rozbila hubu, spadla jsem jako pytel brambor, jak široká, tak dlouhá. Vyrazila jsem dech, namlátila žebra, ale měla jsem radost jako malé dítě. Z mechu, šípků, jeřabin, kaštanů jsem vyrobila dekorace a nejen že to rozsvítilo byt, udělalo mi to radost, větší než souprava diamantů.
    Na skříně se chystám, nemám to ráda, ale což, většinou najdu kousky, které potěší duši a o kterých jsem ztratila povědomí a tak budu zase i nově oblečená.
    A tak vyhlašuji válku proti chandře a vesele do podzimu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věřím ti to, já mám z těhle domácích dekorací taky takovou radost, jak říkáš, ono to úplně rozsvítí byt ale i duši. Doufám, že jsi to nafotila, hned to půjdu zkouknout a případně se inspirovat.
      Skříně (tedy své, manžel a holky by nedovolili, abych jejich skříně otevřela, natož jim něco vyhodila a že bych se tam vyřádila!) přebírám na jaře a na podzim a to hlavně z důvodu, že máme málo místa a tak si vždycky přesunuju do předních komínků letní nebo teplejší věci, co je zrovna potřeba. A jo, máš pravdu, občas taky objevím věci, o kterých už ani nevím, že je tam mám. :)

      Vymazat
  6. "Před vchodem se rozvaluje pár dyní" - to mě pobavilo, je zajímavé, že této zelenině se tak daří, máme jich na chalupě také nepočítaně. Tchyně z nich kdysi dělávala kompoty a chutnaly nám jako ananasové, jenže už nežije a nikdo jiný je neumí.

    Ale tobě ještě nestačí a vytváříš si sádrové :).

    S tím oblečením, co se bude hodit, až zhubneme, to máme všichni stejné. Dlouho jsem takto schovával oblek z maturity :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na ten ananasový kompot z dýně můžu poslat recept. Dlouho jsem ho nemohla ani vidět, někde se dělává i s vínem a to mě teda vůbec nechutnalo, ale dala jsem dohromady několik receptů, co jsem dostala a ten výsledný kompot chutná líp jak skutečný ananas, aspoň nám teda. :) Loni jsem měla tak obrovskou dýni a nechala jsem ji tak dlouho, že hodně vyschla - ta vrchní část - a musela jsem ji pak rozřezat ve špajzu pilkou na čtvrtky, abych s tím vůbec vylezla do schodů. Letos se dýni taky dařilo - je to ten gigant - a už jsem šest dýní rozdala a ještě mi tři menší zbývají, ty si nechávám na vyřezávání, takže pak zkombinuju při výzdobě dýně živé i sádrové. :)
      O oblečení raději už ani nemluvím, mám je v několika velikostech, pro jistotu. A jednu zimní bundu mám ještě z gymplu, je nezničitelná a roste se mnou. :D

      Vymazat
    2. Babička dělávala dýňové zelí.

      Vymazat
  7. Podobným způsobem pravidelně probírám knihovnu: Otevírám ji s jasnou představou, že nejméně její polovinu odnosím do desítek knihobudek v širokém okolí, protože jedna jediná (u nás na nádraží) by vyselektované tuny papíru nemohla pojmout. A když po dvou týdnech od perfektně provedené práce vstanu, mám vybrané dvě tenké brožurky, z nichž do jedné se při cestě na nádraží začtu a už se jí nevzdám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě si naopak přineseš Gratulanta. :D
      Taky se dlouho odhodlávám, než něco opravdu vyhodím a s knihovnou to vůbec ani nezkouším. Starší dcera je přesný opak, ta si zas uklidila tak důkladně, že vyházela i všechna vysvědčení, naštěstí jsem je zahlédla v pytli s papíry a zachránila je. :)

      Vymazat
  8. Opravdu jako živé! Já se na skříně nechystám, ale chystám se na mnohem horší věc, a to na půdu a kůlnu. Obojí je pěkně špinavá práce a obojí mne straší už dost dlouho. Jestli najdu odvahu a kdy, to se uvidí.... nejlíp se mi to dělá, když mne někdo hodně, ale hodně naštve. Což ovšem v mém okolí a hlavně v práci není zas takový problém...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To věřím, to má pak člověk ukrutnou sílu a jde mu to pěkně od ruky, už jsem to taky zažila. :D
      Máme nahoře vedle obýváku takovou malou půdičku, byla určená na sušení prádla. Dneska tam sotva otevřu dveře, manžel to tak zarovnal, že už se tam ani nedá vejít. A to pravidelně probírám a vyhazuju, co se dá. Je to děs, kolik krámů se za život nahromadí. :)

      Vymazat
  9. Mám strach, abych při probírání skříní nevyplašil pavouky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já taky, ale někdy je třeba žít riskantně. ;)

      Vymazat
  10. "... kdy člověk vidí něco pořádně vybarveného, jen když si sype do dlaně ibalgin." Ou, tak to šlo přímo do srdce. :D Já bych s tím vyklízením počkala, přece jen pravá temnota přijde až s tím listopadem, prosincem, to budou teprve deprese, až si všichni zase budou stěžovat na Vánoce na blátě. Navíc, že podzim nabízí spoustu barev, dokazují i ty tvé kouzelní dýně. Oranžová, červená, hnědá, žlutá... a já mám za okny stále se docela zelenající údolí. Ale je pravda, že už to na mě taky leze, dokonce jsem si začala dělat pořádek v cédéčkách, o kterých většinou tvrdím, že tsčaí, když o nich mám přehled na papíře. Začaly mi ale téct z poličky, takže se přehled papírový musel rozšířit o praxi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak zasvítí slunce, tak ještě pořád jde, máš pravdu, bude hůř. Ta zima je u nás strašně dlouhá a nestrašnější měsíce jsou leden a únor, to je nekonečné. No, nesmíme se děsit dopředu ale bojovat. Skříní mám v záloze ještě dost a nejenom skříní, tak to snad nějak přečkám. Děkuji za návštěvu i milý komentář. :)

      Vymazat
  11. Tak jsi mě úspěšně rozchechtala s dilematem ohledně oblečení - menší nechceš vyhodit, protože do něj můžeš zhubnout, větší chceš zachovat, protože se nedejbože může stát opačný efekt. Víš, mám to úplně přesně takhle. Mám menší oblečení i větší oblečení, nebo spíš oblečení už akorát, a to menší ne a ne vyhodit. Páč mám pocit, že když to menší oblečení vyhodím, definitivně nad sebou udělám škrt, coby nepoučitelné a nenapravitelné, zatímco když je nechám, tak mám přece jen stopu motivace.
    No a to uklízení skříní náhodou není špatnej nápad. Akorát že jsi to vyházela zgruntu všechno, asi to chtělo postupnej proces, napřed poličky, pak ostatní.
    O papírech ani nemluvě, procházím už skoro deset let procesem třídění fotek a starých dopisů. Zatím jsem přišla na jeden lístek od tatínka, patrně poslední, co napsal, když byl v nemocnici a ve kterém nás pozdravuje a líbá, jak se to kdysi psávalo. Tak si ještě plánuju, uspořádat i tyhle věci, jako třeba křestní listy (ze křtu v kostele) mě a mých sourozenců, našla jsem dokonce i ty krásné svíce s růžičkovým motivem, co jsme tenkrát obdrželi s tím křestním listem. Jedna je sice už prasklá, ale drží. A mám je ve skříni jako malej poklad.
    Ty dýně se ti povedly. Fakt. Krásně.
    A docela jsi mi dodala odvahy, když jsi líčila tu sádrovací záležitost na záchodě, kde podle tvého muže bylo potřeba jiných věcí. Mám totiž podobný problém, dost škaredou prasklinu nahoře na zdi. Už docela dost velkou. Jedni mi rdí, majzni na to sádru, nebo nějakou sádrovou směs, ty se dnes vyrábějí, a je to prý pružnější, že to tak rychle neschne, druzí radí, nech to zedníkovi, je potřeba omlátit zeď, nějak to zpevnit, znovu nahodit, natáhnout fajnovou, omítkou , a pak teprve vymalovat. Plus spoustu stěhování a spoustu bordelu.
    No, uvidím. V oblasti prokrastinace jsem absolutní vítěz.
    A tvoje dýně jsou parádní! Krásně září do oranžova, a určitě vám udělají ozdobu nejen letos, ale ještě několik sezón.
    Včetně dramatického chystání. Jestli vás někdo poslouchal, musel mít fakt zážitek

    OdpovědětVymazat
  12. Při tom přebírání se občas opravdu najdou poklady, tak jen si je pěkně uložit, aby se nenašly zas až při další generálce, jako to dělám já. ;)
    Iví, já tuhle blbost udělám vždycky znovu, nevím, co jsem za vola, ale vždycky takhle jednou za čas všechno vyházím ze skříně, nebo poličky a pravidelně mi dojdou síly někde uprostřed. Možná to je důvod, proč pořád nemám pocit, že mám věci dobře srovnané a začínám stále znovu. Pořád přerovnávám. Je to asi nějaká úchylka.

    Na tu zeď doporučuji SŤĚNUSPRAV, tak se to opravdu jmenuje a pracuje se s tím mnohel lépe jak se sádrou. Kupovala jsem v ZZN, ale budou to mít určitě i v drogerii. A jestli ti můžu radit, než si pustíš do bytu zedníky a s nimi bordel, zkus to nejdřív sama. Hlavně jestli není podfouklá omítka a jde jen o prasklinu, tak ti to pújde zamáznout úplně snadno. A pokud bys chtěla i bílit, doporučuji před bílením ne natřít na černo :D ale natřít penetrákem, krásně to zpevní podklad a neloupe se starý nátěr. Co jsem si koupila násadu na váleček, není pro mě problém ani strop a nemusím vůbec zpouzet po žebříku, nebo ze stoličky na židli jako dřív jako v začátcích mé malířské dráhy.;) Držím palce, děkuji za krásný komentář a těší mě, že jsem pobavila. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tip, už si píšu!
      No, s tou prasklinou je bohužel fakt, že už se odchyluje. Takže budu muset vymazat větší kus, aby se to spojilo. Popravdě, tohle je pokoj, ve kterém spím, a ve kterém je nejvíc bordelu v podobě několika knihoven (už jen ty knížky vynosit by bylo minimálně na den), a co hůř, počítač a televize, plus propojovací video, modem, settopbox a dvd. To všechno by se muselo vypojit, odnést vedle a tu televizi taky, protože pokukd by nastoupil zedník a začal to omlacovat, tak, znáš to, myriády toho malýho zasranýho omítkovýho prachu, který se dostane i přes tři pokoje. A ta televize je těžká jako prase, všechno bych dokázala odtáhnout sama, ale tu televizi ne.
      Takže bych fakt zkusila vyřešit tu prasklinu vymazáním, menším či větším. Aby to vydrželo ještě pár let. Nojo, nemáme to lehký.
      S tím penetrákem taky dobrý typ, protože už máme několik vrstev maleb a s válečkem to jde dost blbě, takže musím se štětkou. Zdi by byly fajn, ale strop je šílený.

      Vymazat
  13. Úžasný článek a krásné dýně! :-)
    První část o úklidu a bobtnajícím oblečení jakoby mi z duše mluvila, kupy papírů nevyjímaje. A druhou beru jako super inspiraci k prokrastinaci před dalším plánovaným úklidem skříní :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráda jsem inspirovala i pobavila. :) Děkuji. :)

      Vymazat
  14. Ty dýně jsou opravdu jako živé a dekorace se povedla, jsi šikovná.
    Také mám občas chvilky, že je potřeba provětrat skříň, ale je to boj. Probírám a většinou zase vracím nebo vezu na chatu, tam se to hodí. Většinou nehodí a postupem času stejně vyhazuji. Občas vyhodím i to, co později zoufale hledám ☺☺☺

    OdpovědětVymazat
  15. Máme to asi všechny tak nějak podobně, jak si tak čtu komentáře. Jak říkáš, je to boj! :D
    Díky. :)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za pěkné psaní, přímo vhodné pro probíhající studené a deštivé dny.
    S tím oblečením jsem zatočila, když jsme měnili (já) postele s úložným prostorem za nové s motorovým polohováním. To bylo zbytečného oblečení, chráněného roky! Pod novými nemáme prostor, tedy ani možnost něco i potencionálně skladovat. Většina proběhla kontíkem na charitu a nějak se mi ulevilo. Jsem taky většinou úspěšně prokrastinující (to je slovo!).
    S knížkami to mám taky tak. Většiny knížek z dřívějších roků jsem se už zbavila přesunem pro šíleného čteče, ostatní prošly nabídkou za drobný peníz při místní výstavě výpěstků. Drobný výtěžek jsem dala místním divadelníkům. Načež mi synovec přihrál další mohutnou dávku několika přepravek jimi přečtených knížek. Znovu prošly místním bazarem a těch pár příruček, co využívám, zaplnilo dvě poličky jedné ze dvou malých knihovniček v mé trucovně. Přečtené přesouvám těm, kdo to ještě nečetli. A taky se mi vždycky uleví. Novou možností je místní nově zřízená "knihočekárnna", kde do čekárny na autobus přenesli stylový nábyteček a udělali poličky. Knížky se tam kupodivu mění, neleží, takže tam lidi nedávají jen ležáky ☺

    OdpovědětVymazat
  17. Knihočekárnu bych přivítala i u nás. Že bych ji začala pomalu vybavovat? Něco málo by se asi našlo. A nedostatek úložného prostoru je asi jediný způsob jak zamezit skladování, to je správný přístup. Ne jako u nás, že přikoupím další polici. Mám se zkrátka co učit. ;) :D

    OdpovědětVymazat
  18. Jako živý, taky mě to hned napadlo...:-D

    OdpovědětVymazat
  19. Něco na tom bude, protože jsem teď kdesi ve kšeftě koukala na opravdové dýně a jsou fakt k nerozeznání od těch mých sádrových. A už prošly i zatěžkávací zkouškou před vchodem, kde na ně už kolikátý den prší a ani to s nimi nehnulo. :D

    OdpovědětVymazat