Pojď, jsme milenci od Bosche,
budem se líbat v stohu žluté slámy,
ať pod námi si do koše
svět sbírá, co chtěl prožít s námi.
Pojď, zas nám budou závidět
největší lásku, touhu, milování
a my je budem nevidět,
zůstanem spolu do skonání.
Pojď, Boticelli naučí tě
házet květy lasturám,
já otevřu své náručí
a ponecháme peklo tam,
kde temný Záhoř do země
se vnořil zaživa
a promine tobě i mně,
co se v nás dole ukrývá.
Pojď, vždyť já už se nezlobím,
je tady dítě, andílek
a hostinu nám vyzdobím
ze všech vánočních nadílek.
Slyš, naše malé děvčátko
nám zpívá s hvězdou na čele,
pojď, vše přebolí zakrátko,
zas vzejde plamen z popele.
Náš malý pejsek veselý
ti bude čmuchat do dlaní
já křížek mám nad postelí,
co od zloby nás uchrání.
Pojď, proč jsem ti tak nemilá,
když doma čekám s večeří,
krev pro tebe bych cedila,
slavík už tluče na keři.
Pojď, zítra ráno k růžičkám
si na zahradě přivoníš.
Nechoď už za obchody sám
já půjdu s tebou, neslyšíš?
Pššš, vedle spinká děťátko,
až do noci tě čekala
už bude velká zakrátko...
Nedočkala se, usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat