Chvála klasikům!

Při nedávné reorganizaci knihovny jsem vytřídila asi dvacet kilo knih, u kterých mám silné podezření, že už se mým osobním bestsellerem nestanou ale které bych přesto ráda posunula dál a podpořila na jejich pouti za čtenářem. Nakonec knížky jsou taky tak trochu domácí mazlíčci a i když se jich páníček majitel někdy rozhodne vzdát, i tak by jim rád zajistil šťastnou budoucnost a laskavého majitele.

 Knihobudky, které jsem jim vyhlédla, leží ve vzdálenosti od tří do deseti kilometrů, je tedy jen otázkou času, kdy pojedeme patřičným směrem. Jsem rozený optimista, domnívám se, že koncem roku 2028 by se mohli případní knihomolové z Koníkova a čtenáři cestující na trase Nové Město na Moravě - Svratka a zpět se zastávkou v městysu Sněžné začít těšit na nové staré přírůstky. Zas o něco méně aktuální. Samozřejmě za předpokladu, že knihobudky do té doby nepodlehnou plamenům, vandalům, rzi nebo dřevomorce a pravidelný spoj nebude zrušen. Menší štůsek knih, odhadem tak dvě kila, se chystá na podstatně kratší pouť. Dolů k tátovi. Knihy, které při svém putování domem zabloudily a takříkajíc našly v mé knihovně azyl nikoli však domov. Od prvotní myšlenky - úmyslu chcete-li - vede často dlouhá a klikatá cesta k plnohodnotnému skutku. (Jen těch schodů dolů k tátovi, považte plných dvanáct.)  Malá hromádka azylantů z knihovny rodičů si tedy ještě po čtrnácti dnech poklidně hoví na kredenci, brána do rukou několikanásobně častěji, než se jiným daleko zajímavějším svazkům poštěstí za celý knižní život. Jejich názvy nejsou nějak mimořádně lákavé ani je nezdobí extravagantní obálky - opak je spíš pravdou. Za jejich náhlou atraktivností se skrývá... mikrovlnka. 

Ne, nestal se nám z ní knihomol. Aspoň myslím. I když... od té doby, co jsem četla o šťastném vztahu mladé ženy z Moskvy a kufříku jménem Gideon, s nímž se seznámila v prodejně s nářadím a který pro ni představuje milovaného manžela i váženého mentora v jedné osobě krabici, chovám k předmětům daleko větší respekt a rozhodně je nepodceňuji. Naopak, přistihla jsem se, že uvažuji jestli bych měla pračce, mikrovlnce a žehličce vykat, nebo už jsme po těch letech ve fázi tykání. Také jsem pojala podezření, jestli i mně nechce něco zásadního sdělit kupříkladu letitý kredenc. Právě on by měl totiž z pozice pamětníka právo na nějaké to mentorování, možná i ostřejší výraz.

Ten důvod je u nás ale daleko prozaičtější, dalo by se říct nejprozaičtější. Za vším hledej žrádlo jídlo. Vezmu-li v úvahu povánoční rozežranost, každodenní vaření (včetně polévky, tatínek je bez ní jak vykuchanej ) to celé násobeno počtem členů domácnosti, vychází jednoznačně, že nahlížení do útrob mikrovlnky je u nás téměř tak populární jako zasněné hledění do dáli provozované před otevřenou lednicí. Při každém vytahování talířů z kredence putuje kupička knížek vlevo, před zmíněná dvířka mikrovlnky. Naopak při ohřívání pokrmu putuje logicky vpravo, na místo uvolněné talíři. Přijde vám to nepraktické? Ale kdepak! Je to jen otázka několika vteřin přesunout kupku tam a zase zpátky. A v mezičasí, když zrovna nikdo nejí, což se taky tu a tam stane, nikomu nepřekáží. I to kotě se, poté co je prozkoumalo, naučilo knížky elegantně přeskakovat. 

Jedna z těchto zapůjčených knih zaujala i mladší dceru. Chvilku si nevýrazný obal zamyšleně prohlížela. ,,Je to tamto?" promluvila Madlenka spíš sama k sobě. Zalistovala knihou a hlasem podstatně veselejším si své podezření potvrdila. ,,Jo, je to Kráska a Zvíře." Znovu zavládlo ticho rušené jen šelestěním převracených stránek a tikáním hodin. Říká se, že mezi matkou a dítětem existuje jakési telepatické spojení. Věřím tomu beze zbytku. Nakonec neříkáme si s mladší dcerou propojenci jen tak pro nic za nic. Nejčastěji se takto oslovujeme, když jedna z nás čeká před záchodem. Ať jdu na záchod v kteroukoliv denní nebo noční dobu, vždy buďto svého propojence vyruším a znervózním neklidným podupáváním a vcelku nelogickými výkřiky typu: ,,Co tam tak dlouho děláš?" nebo se naopak nacházím na druhé straně dveří obtěžovaná toutéž nesmyslnou otázkou. Na to abych odhadla, jakým směrem se ubírají Madlenčiny myšlenky, při listování útlou knížečkou Františka Hrubína, však žádné propojení nebylo třeba. Její hodnocení Krásky a Zvířete coby povinné četby na střední škole mám stále v živé paměti. Kniha se mi moc nelíbila. A ilustrace také nejsou nic moc. I já bych to namalovala lépe. 

V rodinách se uchovávají vzpomínky zpravidla dvěma způsoby. Prvním bývá krabice fotek. Jejich prohlížení většinou začíná slovy: Kdo je tohle? Kde to bylo? Do království oblíbených historek uložených pouze v mysli členů rodiny se oproti tomu vstupuje slovem: Pamatuješ? ,,Mami, pamatuješ, co jsem tenkrát napsala do čtenářského deníku?" ptá se vzápětí Madlenka. Jak by ne! ,,To víš, že si to pamatuju, to se nedá zapomenout," pochechtávám se. ,,Taky to byla pravda!" směje se dcera se mnou ale v hlase jí zní stejné zadostiučinění, jako by se to odehrálo včera. ,,Jen se na to podívej, to je hrůza!" listuje znovu knížečkou a přistrkuje mi před oči jednu ilustraci za druhou. Popravdě styl pana Oty Janečka mě zrovna neoslnil ale neshledávám na něm ani nic vyloženě otřesného, což si  nechávám moudře pro sebe. Do té doby, než se dcera zastaví na stránce s vyobrazením krásky a zvířete. ,,Co jako má být tohle? " ukazuje pohoršeně na obrázek zvířete opatrně jukajícího zpoza rohu. ,,Vždyť to je naše kočka, to je celá Ruby!" Kouknu znovu na ilustraci, na ty nevěřícné šokované oči, sklopené uši a chtě nechtě jí musím dát za pravdu. ,,No jo, přesně tak se tvářila, když jsme jí nakapali do uší." Chvilku se smějeme tak hlasitě a naplno až rozbolí za ušima mě. 

Starší dcera se do té doby naší diskuze neúčastnila zdánlivě ztracená ve světě svého mobilu. Na nějaké úrovni vědomí však zřejmě hovor sledovala, protože po další čtvrt hodině, kdy už jsme obě byly zase úplně klidné, přišla s dotazem, kdo že je tak podobný Ruby? ,,Vem si tu knížku a hned to poznáš," poradila jí Madlenka, což se také vzápětí stalo. Ta podoba tam tedy skutečně je, šla na jisto. Znovu je za velkého smíchu asi po stopadesáté přetřásán čtenářský deník, kritikovy ostré soudy i Kráska a Zvíře. A vzápětí se stočí řeč k dalšímu titulu z povinné četby Babičce. Ani ta neunikla Madlenčinu břitkému peru, na základní škole a bez přečtení. Pak promluví Anna. ,,Taky jsem babičku přečetla. Tam přece bylo něco s tou světnicí, jak ono to bylo?..." doluje z paměti podrobnosti a nemůže si vzpomenout na to nešťastné slovo. Zato já asi vím, které slovo hledá. Myslím, že nepatří k jediné generaci, která si i po letech od přečtení vybaví babiččin specifický způsob pohybu po světnici. Větička, která pravidelně vytrhovala z letargie i žáky, kteří hodiny literatury běžně proklimbali a pouhé vyslovení hesla četba pro ně představovalo pozvánku do jiné akčnější dimenze, kam se v duchu odebírali, zanechávaje za sebou prázdné schránky. Když ji polohlasem vyslovím, (i když jsou dcery dospělé, přece jenom před nimi cítím jakýsi ostych) roztřesou se naším smíchem i okna. Kdo by si byl pomyslel, že nás klasikové tak pobaví. 

Smích je jako krásný ptáček, který když už jednou vzlétne, poletuje lidem na hlavami a rozhazuje kolem své zlaté peří. Na chvilku je ho všude plno, usazuje se na nábytku, na stěnách, závěsech, polštářích i na lidech. A září, až oči přechází. Teple, měkce. A když ten ptáček zase odletí, stejně po něm malý kousek zbyde. V očích. A v srdci. 

Děkuji paní Němcová, pane Hrubíne i Janečku, zřejmě jste to neměli tak úplně v plánu, ale díky vám jsme si zas o něco prodloužily život a malý kousek toho veselého světla zůstal s námi. Ale nechtěla bych, aby vás náš smích urazil, nebyl tak myšlený, nakonec vždyť jste taky lidé. Brala bych to spíš jako potvrzení kvality. Který autor se může pochlubit, že je i po letech běžnou součástí všedního života průměrné české rodiny.