Vypečené léto

8.dubna 2010 

Nejenom nemoc, i úraz dokáže pěkně zkomplikovat život. Zdraví jsem dlouho brala téměř jako samozřejmost. Do té doby než mě úraz položil na záda. Obrazně i doslova. Ani nevím, jak se to stalo. To je pro náhlé obraty v životě typické. Vykračujete si pěkně životem a najednou padnete na hubu. Já tedy na záda. Ve víru tance mi vypadlo koleno. Odborně luxace pattely.

Mé vystoupení vzbudilo značný ohlas a nesmazatelně se zapsalo do paměti všech účastníků oné kritické taneční zábavy na začátku července roku 2006. Ještě dnes, téměř po čtyřech letech, mnozí nostalgicky vzpomínají: ,,Jó,to bylo tenkrát, když tě jako první odváděli z výletiště."

Že mi vypadlo koleno, to nikoho nezajímalo, nezajímá a obávám se, že ve srovnání s daleko výživnější teorií vycházející z faktu, že jsem parket opustila podpírána členy rodiny, už nikdy ani zajímat nebude. V povědomí obce jsem zkrátka navždy zapsána jako ta, co se válela na parketu už v devět večer. Nepochybně na šrot.

Někteří horlivější účastníci mého pádu navrhovali, že mě k autu odnesou. S díky jsem odmítla. Smysl pro estetiku zvítězil. Představa, že se mi při následném nesení vysoukají svršky až k ramenům a odhalí méně půvabné a pečlivě skrývané partie, překonala v tu chvíli i bolest. Rodina a známí, které jsem pozvali při příležitosti taneční zábavy, překypovali soucitem a snahou pomoci tak horlivě, až mě donutili zamknout se v koupelně, když jsem se chtěla převléknout. Raději jsem riskla další výpadek.

Operace nebyla nijak složitá, nic dramatického.

Zranění mi však rozhodně nezpříjemnilo nadcházející letní dny.

Moji v prvních hodinách tak soucitnou a zúčastněnou rodinu nikterak nepřekvapilo, když jsem třetí den po návratu z nemocnice, vybavená ortézou a berlemi nastoupila k plotně. (V čase mé nepřítomnosti a v prvních obtížných dnech mne zastoupila moje drahá sestra, za což jí patří mé díky). Nejjednodušší činnost se stala složitou operací, komplikovanou svéhlavostí berlí, které klouzaly a padaly pokaždé, když jsem se je pokusila někam opřít. Opačný, zahnutý konec berlí se však výborně osvědčil v momentě, kdy jsem jako kapitán Hák potřebovala zachytit kolem procházející členy rodiny a přimět je ke spolupráci.

Jako na potvrzení rčení: Neštěstí nechodí po horách nýbrž po lidech, si manžel několik dnů po mém úrazu přivodil zánět ledvin. Zatímco se všichni ostatní těšili z léta a připravovali na dovolenou, my lazaři, jsme trávili dny pročítáním lékařských zpráv a příbalových letáků z lékárny.

Další moudro říká: Všechno špatné je pro něco dobré.

Ať se snažím jak chci, na tomto způsobu trávení léta nenacházím dobrého nic.

Snad jen poučení pro příště.

Na některé pohybové aktivity už prostě nemám!