Kdo jsem, se ptám každý den a každý den to vidím jinak. Jisté je pouze to, že jsem dcera, manželka a matka a každou z těchto zodpovědných, nelehkých funkcí vykonávám tu s větší tu s menší úspěšností. Poměrně dlouho jsem žila v naivní a vcelku žádnými fakty nepodložené a neopodstatněné víře, že jsem po svém všeobecném studiu všeobecně vzdělaná. Po několika letech mateřské a dalších v roli prodavačky v místní provozovně COOP jsem zjistila, že to nebude tak žhavé.
Můj všeobecný přehled se smrsknul na mlhavé povědomí o všem, co přímo nesouvisí se zajištěním chodu domácnosti. Nedokážu vyjmenovat hlavní města každého jediného státu, co jich na světě je, ani podat podrobné informace o průběhu Třicetileté války, dokonce ani neposloužím výčtem souhvězdí, nebo výpočtem objemu rozličných nepojmenovatelných těles. Naopak mám bohaté zkušenosti z jiných, neméně zábavných oblastí. Už vím, jak přinutit kočku, aby spolkla odčervovací talbetu, aniž by ji vyplivla, nebo mi vydrápala oči, vím, že játra a čočka se solí až po dovaření, neb jinak obzvlášť játra chutnají jako dobře uleželá podrážka pro snadnější stravitelnost rozkrájená na nudličky, taky vím, že je úplně jedno, jak pečlivě uschovám důležité dokumenty, protože se už stejně nikdy nenajdou a pokud se objeví, zpravidla s několikaletým zpožděním a na místě, kam by je příčetný člověk v žádném případě neukládal, jako třeba pod postelí nebo na záchodě. Vím, že pokud manžel řekne: ,,Zítra odstavím tu skříň a dobílím ty zhruba tři metry čtvereční, které zbývají - protože zbytek chodby, odhadem patnáct metrů čtverečních jsem si už dávno obílila sama - budu dalších pět let koukat na stále bledší a potrhanější a ohavnější tapetu vykukující zpoza skříně a nakonec si i ty tři metry obílím sama, i kdybych měla skřín rozsekat a po kusech vyházet z okna. To všechno vím, ale když vypadnou dvířka od kredence z pantů, znovu jdu s naivní důvěrou za svým mužem. ,,Zítra se do toho pustím," přikyvuje rozvážně.
Mým největším koníčkem je četba. Dokážu číst dlouhé hodiny a ztrácím přitom pojem o čase a kontakt se svým okolím. Mým drahým se to samozřejmě nelíbí. Argumentuji sice statečně vyčteným moudrem, že touha po změně stavu vědomí je základní lidskou potřebou a tohoto kýženého stavu lze dosáhnout s pomocí alkoholu, drog, meditací ale i četbou, kterážto se mi pochopitelně zdá pro mé potřeby nejvhodnější a vlastně úplně neškodná. Jsem však vedle jak ta jedle, protože manželka a matka musí být neustále v pohotovosti a na příjmu. A vůbec by neškodilo dálkové ovládání jako mají garážová vrata, modely letadýlek a bláznivá, sebevražedná autíčka, která stejně nakonec napálí čumákem do zdi. Možná to má něco společného právě s tím dálkovým ovládáním.
Druhý velký koníček je zahrada. Charakterizovala bych se jako běžec krátkých tratí. V reálu to znamená, že jsem schopná vyvinout neuvěřitelnou energii a píli na omezený čas. Několik dnů usilovně pracuji na zahradě, ryju, překopávám, pobíhám s kolečkem, navážím hlínu a přesazuji vše krom ovocných stromů - a to jen proto, že mají poněkud hlubší kořeny než třeba pivoňky a kosatce - a plazívám se domů až se soumrakem a pak mě to zase, čert ví proč, přejde a dlouhý čas si na zahradu ani nevzpomenu. Bohužel tento nesystematický postup neplatí jenom pro práci na zahradě, ale i pro mnohé jiné aktivity, jako třeba žehlení.
Můj přístup není právě ideální, to sebekriticky uznávám, ale nakonec co ideální je?
Nejvíc času pochopitelně věnuji své rodině. Manžel, táta, dvě dospívající dcery + pět koček a dva psi občas zahýbou člověku mozkem, ale nestěžuji si. Jednak nemám komu a pak, vždycky může být hůř.
Žádné komentáře:
Okomentovat