Tuto krásnou a smutnou báseň jsem doslova zdědila po svých sestrách. Schovávám ji už léta v původní podobě - otrhaný výstřižek z nějakého časopisu se stopami lepidla, jak ji měly holky přilepenou na skříni. Roky jí nijak neublížily, za srdce bere stále stejně.
Perla byla nejkrásnějším koněm,
který mě kdy v sedle nosíval,
když jsem její boky stisknul
lehounce vždy přešla v prudký cval.
Dotyky se dala vésti,
tuhle krátkou chvíli štěstí
má rád každý jockey.
Nenajdu už nikdy koně
s její krásnou, něžnou, klidnou povahou
s její stříbrolesklou srstí, s bleskem v očích,
bujnou hřívou za hlavou.
Věřtě mi, že bez nadsázky
na nás vždycky vyšly sázky,
já byl její jockey.
V závodě o velký pohár
jezdce prvního jsem lehce dohonil
a on se náhle v sedle shýbnul
tajně vztekle bičem Perlu uhodil.
Perla byla klisna skvělá
před závodem rozechvělá
a já byl její jockey.
Půl roku jsem v sádře ležel,
říkali mi: "Perla už je dávno fit,
bujnější než byla prve,
uvidíš, že opět budeš favorit!"
Když jsem z nemocnice vyšel,
potom poprvé jsem slyšel:
"S ní už je amen!"
Stál jsem jako bludný kámen.
Řekli mi, že nemohla už na nohy,
poslední jí sedlo dali,
sedlo měkké, připravené pro bohy,
jede závod smrti, lásky
na ten nejsou žádné sázky
to ví každý jockey.
Všechny poháry a věnce
sebral jsem a na smetiště vyhodil.
Řek jsem: "Kdo ji uhodil,
tak toho také musí potkat jeho díl."
Neboť zabil pro kus zlata,
slávu, která je mu svatá
víc než život.
Potkal jsem ho v prázdný stáji,
do dlaně jsem náhle popad jeho bič.
Viděl jsem strach v jeho očích,
řekl jsem: "Zmrzačils mě, zabils a teď křič!"
V boxech ztichli koně náhle,
jenom zdálky zazněl táhle
smích kopyt Perly.
Kolikpak ti dali peněz,
že jsi v tom mizerným derby zvítězil?
Byl Boomaker spokojen
a kolik si z něj všivejch prachů vyrazil?
Řekni noviny co psaly,
do titulků jistě dali
tvý nevinný jméno.
A jak tě chválil manažer,
snad nebyl z tebe pýchou celej bez sebe?
A všichni přátelé z tvý stáje
vybájili tvoji jízdu do nebe.
Na vavřínech spal jsi klidně
zatímco mě bylo bídně,
máš tvrdý spánek.
Byl velký potlesk na dráze,
když moje tělo odnášeli v nosítkách?
A dámy z tebe šílely
když Perlu vzadu stříleli,
ty sháněl jsi se po kytkách.
Víš čím byly tolik těžký?
Tím, že já teď chodím pěšky
a mám srdce prázdný.
Teď se díváš do očí,
kterým jsi tímhle bičem
navždy radost vzal,
moh bych tě bít, tu sílu mám,
jenomže jsem tenhle závod dávno vzdal.
Bylo vás víc, nebyl jsi sám,
celý stadion byl vyprodán
a já jel naposled.
Ptáte se jak to dopadlo?
Jak pomstil jsem se
a jestli jsem tím bičem uhodil?
Ne, nebylo proč, jen jsem jej přelomil
a pod nohy mu ty třísky pohodil.
Čelo se mu lesklo potem,
v duši strach jej bodal hrotem
tím ostrým jak břitva.
A šel jsem pryč a vzpomínal.
Perla byla nejlepší kůň,
který mě kdy v sedle nosíval.
Když jsem její boky stisknul,
lehounce vždy přešla v prudký cval.
Dotyky se dala vésti,
tuhle krátkou chvíli štěstí
má rád každý jockey.
Žádné komentáře:
Okomentovat