Jak to bylo s Ledou /2/

 Dvířka

22.12. 16.00
S každým vyfouknutým obláčkem kouře Ledino srdce zpomalovalo. Zaplavila ji únava tak mocná, že zapochybovala, jestli vůbec dojde domů. Adrenalin se vyplavil a dostal ji ze supermarketu ale teď byl pryč a zůstal po něm jen třas nohou. A zívání, jako by tím vším byla znuděná. Ve skutečnosti byla jen k smrti ospalá. Leda se opřela o zábradlí a bezděčně tak napodobila svého společníka, který s požitkem vychutnával cigaretu a přitom zasněně hleděl na tmavé nebe, které nevěstilo nic dobrého. K večeru měla přecházet přes území České republiky studená fronta přinášející vydatné sněhové přeháňky, které mohly přejít ve sněhovou bouři. Leda nepochybovala, že se nachází v regionu, který bude poctěn pořádnou sněhovou nadílkou. Popravdě by ji nepřekvapil ani déšť žab, slimáků nebo jiných potvor. Soudě podle oblohy se schylovalo k něčemu hodně ošklivému. Dimo mocně potáhl z cigarety a otočil hlavu k Ledě. To, co pronesl, nedávalo smysl a přesto jako by to bylo potvrzením všech Lediných obav. ,,Je to tím bílým vláknem," řekl. ,,Tak to začíná."

Jak to bylo s Ledou /1/

Bílé vlákno

To zatracené bílé vlákno se objevilo třicátý sedmý den po konci světa. V oku. Mohl za to samozřejmě zákon schválnosti. Proč právě v oku? Protože tam ho každý uvidí. Jako znamení. Pociťovala ho jako řezavou bolest táhnoucí se někam do nitra jeskyně, ve které bylo její modrozelené oko s narůžovělým bělmem uložené. Nejdřív myslela, že je to jenom otočená řasa, však si poslední dobou trdlila oči skoro neustále. Pořád si připadala tak trochu ubrečená, rozmazaná. Pořád jako by měla na krajíčku, i když nikdy nechápala, proč se říká mít na krajíčku. Snad to bylo v pořádku z pohledu slzy, té slané kapky, co má každou chvíli vyklouznout koutkem oka, jako nezbedný školák na tobogánu, aby se sklouzla po tváři, zanechala za sebou lesklou cestičku a rozprskla se někde tam dole. Ne, mít na krajíčku podle Ledy nebylo správné, správnější bylo stát na krajíčku. Leda cítila, že stojí na samém kraji srázu.

Smějící se mráz

Ale stejně tak by se článek mohl jmenovat: fotím zimu, protože musím. Má tolik rozličných podob a všechny jsou svým způsobem krásné. Dnes ráno mě to doslova vytáhlo ven a nelitovala jsem, v lese bylo nádherně. Mráz, sníh, slunce, šplouchání potoka, dokonce bylo slyšet sem tam i ptačí pípnutí. Na chvilku jsem nechala všechno za sebou a byla jsem tam jen já a les a zima. Doporučuji, je to osvěžující a baterkám to velmi svědčí. A odpoledne dcera objevila smějící se ksichtík na koupelnovém okně. Že by znamení? 😉

Chvála klasikům!

Při nedávné reorganizaci knihovny jsem vytřídila asi dvacet kilo knih, u kterých mám silné podezření, že už se mým osobním bestsellerem nestanou ale které bych přesto ráda posunula dál a podpořila na jejich pouti za čtenářem. Nakonec knížky jsou taky tak trochu domácí mazlíčci a i když se jich páníček majitel někdy rozhodne vzdát, i tak by jim rád zajistil šťastnou budoucnost a laskavého majitele.

Krajina posedlá zimou

Když mi před časem zmizela většina fotek, pokusila jsem se je zpětně doplnit, alespoň ty, které jsem měla někde uložené. K některým článkům jsem dohledala všechny, jiné články, dá-li se tomu tak říkat, jsem bez lítosti smazala. Mám ještě v živé paměti ty první chvíle s foťákem a pocit, že na fotkách i všední věci vypadají daleko zajímavěji než ve skutečnosti. A někdy to tak opravdu je. Ale mnohem častěji ne, tedy alespoň u mě. Adié! vy milé neobyčejně obyčejné obrázky. Užily jste si svých pět minut slávy, potěšily jste mě a přišel čas se rozloučit. 

I kočky mají rády knihy

Že jste už přečetli o kočkách kdeco ale o této jejich intelektuální zálibě nikde nepadla ani zmínka? Pak jsem asi první, kdo ji popsal ale rozhodně ne první, kdo tuto v podstatě osudovou přitažlivost kočky a knihy vypozoroval. Nakonec kdy je člověk (personál, jak trefně říká Růženka) nejvíc v klidu a tudíž i nejpřístupnější projevům kočičí náklonnosti? Přece když si sedne ke knížce, k novinám nebo k notebooku. Co na tom, že původně chtěl koukat do těch na první pohled nudných řádků. To se dá jednoduše změnit. Zalehnout knihu a hotovo. A člověk by musel být bláhový bloud, kdyby nevyměnil houfy písmenek, která mu nikam neutečou, za pohled do zářivých kočičích očí, které se k němu stáčí jako květy slunečnic za sluncem.

Zkratky ke vzpomínkám

Říká se, že nejspolehlivěji nás přenesou do minulosti vůně. Souvisí to prý s tím, že čich, který je z našich pěti smyslů nejstarší a nejjednodušeji strukturovaný, přenáší informace jinými cestami, zapojuje jiné vrstvy mozku než ostatní smysly a cesta vzruchů je kratší, díky čemuž vytváří i snadněji asociace. Asociace mezi pachy a ostatními vjemy mají silnější emocionální obsah, což pak přispívá i k jejich pevnějšímu ukotvení v paměti. 

Kočka a netvor

,,Je to kočka i netvor!" pravila přísně dcera na adresu našeho černého kotěte. ,,V jednom těle," doplnila jsem temně a připomněla si, jak se kotě zakouslo do mé nové knihy. (Obávám se, že C. J. Tudor neví o těch druhých zdaleka všechno.) Nevzpomínám si, jestli Madlenka došla k rozpoznání kočičí dvojakosti poté, co se náš klenot Rubín houpal na zácloně, zašantročil router za vánoční stromek, vlezl si do šuplete k pečicímu papíru, alobalu a desítkám sáčků od rohlíků a nebo tehdy, když se jí ostré drápečky naší šelmy kočkovité zaťaly do zad. Sama mám krk a výstřih celý ďubkovaný. Nejdřív jsem před zrcadlem pátrala, co mi to tam vyrazilo, jestli to není příznak nějaké choroby. Pak jsem prozřela. Tato "choroba" má jméno Ruby. 

Ruby jako rubín

,,Fuj, co to je? " vyjekla jsem, když za mnou Anička přišla do koupelny, kde jsem zrovna vytahovala další hromadu prádla z pračky a v tichosti dumala, pro koho všeho soudě podle množství krom rodiny ještě peru. V náručí svírala cosi černého, pomačkaného, s jedním okem. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo pošramoceného netopýra. ,,Kotě," řekla dcera a zvedla ruce s černým chomáčkem, abych si ho mohla lépe prohlédnout. ,,Jéžiši, to je tak strašně škaredý kotě," řekla jsem napůl v smíchu napůl v pláči. Nevím proč, ale kočky tak na mě působí, reaguju přehnaně i když jenom zahlédnu z auta úplně cizí tříbarevku lovící myši uprostřed louky nebo nějakého mourka, jak si spokojeně hoví za oknem mezi květináči a povzneseně pozoruje cvrkot venku. 

Knihy s vůní

Že nám knihy voní, o tom není pochyb, na zmínku o této jejich jedinečné vlastnosti narazím každou chvilku, nejčastěji je tento fakt zmiňován v diskuzích zapředených na téma klasické knihy versus e-knihy. Je to jejich základní rys a spolu s pěknou obálkou je vůně zárukou, že na své si nepřijdou jenom buňky mozkové ale i nos a oko čtenářovo, zkrátka že kniha bude konzumována všemi smysly. Je nesporným faktem, že nejednoho čtenáře  čerstvě zakoupená kniha proměnila v náruživého čichače, který si svou vášní v ničem nezadá s ostatními druhy čichačů, kteří spíše než vůni potištěných stránek vyznávají pach lepidla a rozličných jiných pro obyčejné smrtelníky poměrně nevábných látek.

Dr. Podzim a pan Hyde

V dnešní době není ničím výjimečným dočíst se při rozličném testování mobilních operátorů, bank, pojišťoven, piva nebo minerálek pobídnutí: Představte si toho a onoho operátora, banku, pojišťovnu, pivo nebo minerálku jako osobnost a vyberte vlastnosti, které vám k němu nebo k ní nejvíce pasují. Je-li možné přiřadit rozličné charakterové vlastnosti bance nebo pivu a uvažovat o nich jako živoucích osobách, proč by nebylo možné představit si jako osobnosti roční období. Víte koho mi nejvíc připomíná mistr Podzim? Postavu z románu Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hydea. Vědce, kterému se s pomocí jakési zvláštní látky podařilo oddělit svoji výhradně zlou část tak dokonale, až nakonec krutý a bezcitný Edward Hyde začne převládat a zatlačovat do pozadí svého stvořitele Henryho Jekylla. 

Člověk domácí

Všude dobře, doma nejlíp, tvrdí jedno ustálené rčení. Všude dobře, tak co doma? kontruje moderní parafráze. Na dveřích naší hospody jsem zahlédla vtipnou třetí verzi: Všude dobře, doma líp, tady nejlíp, ale to už je z jiného soudku a tak pro dnešek budeme operovat pouze s prvními dvěma variantami. Obdivuji ty, pro které platí druhá možnost, světoběžníky, kterým není zatěžko sbalit si bágl, kufr, sednout do auta, autobusu, vlaku, letadla a vydat se za cizími kraji plnými cizích lidí, zvyků, jídel, zážitků. Mě vystihuje více ta první varianta. Jo, moc ráda jezdím na výlety, ale taky se ráda vracím domů a tak jako poměrně dlouho vydržím jenom sama se sebou, aniž bych se nudila, nedělá mi ani velký problém přebývat převážně doma. Jsem zkrátka člověk domácí se vším všudy, co si pod tím pojmenováním lze představit a ještě s kusem něčeho extra ujetého navíc. Jsem jako ten náš pes, který nás vítá stejně vášnivě, ať se vracíme po deseti minutách ze dvora s košem dřeva a nebo po půl dni v práci. Stejně vroucně tisknu kliku domovních dveří a zavírám za sebou vchodové dveře, ať se vracím po jakkoliv krátkém/dlouhém čase stráveném mimo domov. 

Ono to žije!

Dny se krátí, světla ubývá, slunečné teplé počasí babího léta vystřídal studený déšť. Léto je definitivně pryč, zvěstuje Seznam se sadistickým potěšením a ve vyšších polohách se můžou objevit i první sněhové vločky, tvrdí televizní rosničky vzrušeně. Moc jim nevěřím. Nechci věřit! Jenže kolena potažmo celý pohybový aparát tvrdí v podstatě to samé a tak na tom asi něco bude. Už se zase blíží ty pošmourné nevýrazné dny, kdy člověk vidí něco pořádně vybarveného, jen když si sype do dlaně ibalgin. Brzká tma svádí k zádumčivosti a svědčí těžkým myšlenkám, které se množí a proplétají a z jejichž spletenců vznikají alternativní budoucnosti, z nichž ani jedna nekončí dobře. Vlastně spíš naopak, je to celá řada precizně zpracovaných černých scénářů k postkatastrofickým filmům, v nichž jsem sice hlavní postavou, ale s klidem bych si střihla i podstatně menší roličku v nějakém sladkobolném cajdáku s dobrým koncem. 

Tichoučcí duchové

Zas je tu další večer pozdního léta, kterému už šlape na paty podzim. Sedím na vaně a koukám z okna do dvora. Vzduch voní poslední otavou, která možná doschne a možná také ne a skončí na kompostu, odkvétajícími květy floxů, hlínou z čerstvě uvláčeného pole, na kterém jsme jen před týdnem vybírali brambory a kouřem z komínů. Někde už se začalo topit, večery a hlavně noci bývají chladné. Kouř se vznáší nad střechami jako závoj halící tvář nevěsty, šero houstne a dvůr je plný stínů, stejně jako mé myšlenky. 

Tajná znamení aneb Teddy. B. pozdravuje

Tajná znamení nejsou v lidské historii ničím neobvyklým. Jistě se s nimi každý z nás v nějaké podobě už setkal. Může to být signál vysílaný baterkou z okna dětského pokojíčku jednoho malého spiklence do okna protějšího, kde už čeká ve svém pokojíčku zasvěcený komplic, může to být způsob jakým klepeme na dveře, tiskneme zvonek, domluvené slovo, věta. Může jít o předmět položený na stole v případě schůzky na slepo - oblíbená bývá květina - a nebo o jakýkoliv jiný předmět umístěný v domě tak, aby byl viditelný zvenčí, jde-li o schůzku tajnou, kdy si návštěvník vcelku pochopitelně za žádnou cenu nepřeje být konfrontován kupříkladu s partnerem navštěvované.

Pítko pro kočku

Čas od času mě posedne podivné nutkání něco vytvářet. Lepit, motat, skládat, lakovat a natírat, něco kutit rukama. Občas vznikají výtvory kulantně řečeno v běžném životě neupotřebitelné, někdy se ale zadaří a povede se i něco, co přinejmenším může plnit roli dekorační. Popravdě? Je mi to jedno. Už jsem se nejednou zamýšlela nad tímhle svým tvořením, co se vrací jako malarická horečka, odkud se bere a proč a dospěla jsem k závěru, že když mi něco přináší tolik radosti a potěšení, když mi díky němu před usnutím místo černých scénářů běží hlavou pestrobarevný film, o tom, co všechno bych mohla ještě umotat, omozaikovat, slepit a natřít, je to síla jednoznačně pozitivní a dobrá a není třeba se v tom nějak pitvat.

Láska čtyřnohá

Než se dostanu k výzvě, na kterou jsem zase spíše náhodou narazila na blogu Slunečnice se zadáním Náhodná, nahodilá nebo nechtěná sbírka, dovolím si krátce zrekapitulovat naši kočičí historii. Proč? Protože to s tím souvisí. Všechno to u nás začalo před více než patnácti roky. Na začátku byl jeden krásný černý kocour neprávem pojmenovaný Šmudla. Jeho kožíšek byl lesklý a hedvábný ale ušmudlaný ani trošku. K nám se dostal díky kamarádce, která ho našla na zahradě, nechat si ho ale nemohla, protože má na kočky alergii a tak putoval k nám. Jenže tenhle kocourek byl taky velký tulák a náramný Don Juan, jak už to tak kocouři obzvlášť na jaře mívají a tak se stalo, že jedno ráno nestál za dveřmi, jako tolik rán předtím a ve smečce po něm zůstalo prázdné místo.

Návrat

Moreen odhrnula záplavu kvetoucích větví a okouzleně se usmála nad pohledem, který se před ní otevřel. Jedna z větví se prosmykla kolem ochranné bubliny a pár světle růžových květů se ocitlo přímo v jejím zorném poli. Zaznamenal je pochopitelně i MENTOR. Příjemný hlas začal okamžitě odříkávat své poznatky: Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi jádroviny, květ pětičetný, narůžovělý... Dost! pomyslela si Moreen. MENTOR však byl rozhodnutý sdělit jí o jabloni úplně všechno. Plodem je malvice zvaná jablko, stromy se dožívají až šedesát i více let, dorůstají do výšky... ,,Dost!" zavelela znovu Moreen tentokrát nahlas. MENTOR cosi zamumlal a zmlknul. 

Osamělost

Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Takový to šimrání v zátylku. Jako když vám tam leze ňáká nohatá potvora. To třeba stojíte na ulici, koukáte do výkladní skříně na ty suprový chytrý telefony, co sou pro vás zrovna dosažitelný jako ta nafrněná sousedovic vysokoškolačka Klára. V kapse máte prázdno a v hlavě jakbysmet, v peněžence posledních pár drobáků a ve vašem starým mobilu se sklem pokrytým pavučinou prasklin je sice spousta čísel, ale když ucítíte to šimrání, ani na jedno z nich si netroufnete zavolat. Co taky říct? Bojím se? Někdo mě pozoruje? Cítím, jak po mně klouže něčí pohled a pokaždé, když se rozhlédnu, mám dojem, že se můj stín choulí blíž u mně, protože ho kdosi vyděsil tak, že se bojí vzdálit od mých nohou?

Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Jen pro ten dnešní den...

Zase jedno úterý. Úterky nemám vůbec ráda. Jsou úmorné a únavné jako únor. Vstávám v šest, můžu si přispat, protože dnes nejdu uklízet. Díky počasí a koronaviru je penzion prázdný jak opuštěná hlemýždí ulita. Ne že by ti ta hodina a půl navíc nějak výrazněji prospěla, konstatuje zrcadlo suše. V duchu si rekapituluji, co mě zase všechno čeká a pohybuji se domem s vitalitou a elegancí přeraženého krtka. Chystám svačiny, vlažně komunikuji s rodinou. Omezujeme se na důležitá fakta. ,,Dneska končím dlouho, musíš zajet pro holky," říká manžel. ,,Natáhni nám v pokoji past, určitě je tam myš," loučí se ve dveřích dcery. Kočky zcela lhostejné k myši i vražedným pohledům, kterými rozmetám na kusy nejprve koupelnu a po ní kuchyň, mě doprovází na každém kroku, hlasitě předou a motají se pod nohama. Připadám si jako pitomec v tanečních, jako bych se pokoušela pochytit kroky neznámého tance. Našlapuju obezřetně a vysoko zvedám nohy. Kočičí čtverylka. Pes to pozoruje z křesla a když už se mu zdá toho čtveračení příliš, s vášnivým zařváním skočí mezi nás. Granule létají vzduchem jako kroupy. ,,Co to zase děláš?" zařvu pro změnu já na psa, až okna zadrnčí, když si uvědomím, že stojím v louži vody, která se z převrácené kočičí misky bleskurychle roztéká do všech směrů. Bože, to zas bude den!

Bezčasí

Býval jsem Tom. Tom a pár písmenek k tomu. Začínalo to od ká. Katapult... kajak... kapitán? Kapitán Tom? Býval jsem muž. Taky syn, otec a bratr. Býval jsem i manžel. Říkala si Anabel ale jmenovala se jinak. Něco od es. Siréna nebo satira? Stránka? Sára. Žili jsme spolu v jedné krabici a čekali na příchod naší dcery. V rohu velké místnosti stála maličká postýlka, pelíšek. Podobný míval i Dárek. Dárek nebyl dítě ale kocour. Spával všude - i v té postýlce - jenom ne ve svém pelíšku. Když to začalo, začal jsem chodit na dlouhé procházky. Bílé dveře, šedé dveře, poškrábané dveře. Bílé dveře, šedé dveře... Pořád kokola. A ať jsem prošel kterýmikoliv dveřmi, stál za nimi Dárek. Kocour chodil se mnou a často i přede mnou. Poznávací výlet od jedněch dveří k druhým. V linu hrajícím si na prkna zůstávaly otisky mých bosých nohou a Dárkových bosých tlapek. Pak se ty otisky slily v pěšinu. Když kolem pěšiny začala růst tráva ostřice, Dárek se o ni pořezal. Krvácel z tlap, krvácel z čumáku. Uši měl na cimpr campr. Sára jim ho odnesla, ať ho uzdraví. Pak už to nebyl Dárek. Už to nebyl ani kocour. Když se ke mně znovu připojil při mém kroužení, jeho nohy vydávaly takové zvláštní, zábavné zvuky. Cupity cup. Cvaky cvak. Když jsem to chvíli poslouchal, chtělo se mi křičet. Z procházek se stala štvanice. Bílé. Šedé. Poškrábané... Cvak. Cvak. Cvak.

3X3 podruhé aneb Reparát

Protože jsem si špatně vyložila zadání výzvy 3X3, po pravdě vůbec mi nedošlo, že by to měly být fotky čerstvé, aktuální, nově nafocené, použila jsem fotky staré, archivní. Mám ráda, když je všechno, jak má být a krom toho mě to taky moc baví, proto přidávám novou devítku fotek. Berte to prosím jako můj reparát. 

Večer, kdy vyšla souhvězdí

On mi říká krásko, někdy princezno. A přitom neví, že jsem doopravdy princezna. Ne ta šíleně smutná, ani ta usínací. Ani s hráškem nemám nic společného, pokud zrovna nebyl v jídelně k obědu. Jsem princezna tajná. Vím to jen já. A moji rytíři. Díváte se na mě a vidíte holku. Dívku s bledým ksichtíkem, nos posetý pihami, na čele pár teček pubertálního akné, které asi nikdy nezmizí, nevýrazné šedomodré oči se světlými řasami, vlasy té nejnudnější myší barvy. Podíváte se se mnou na můj odraz v zrcadle a zůstanete stát s pusou dokořán, protože ta v zrcadle má obrovské, kouřově šedé oči, černé řasy do půl tváří a vlasy v barvě bouřkových mraků žíhaných bílými blesky se jí vlní skoro až k zadku. Utajená princezna. Princezna bouře. Blýskavice.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové /2/

Když dva dělají totéž

K Cestě duše se Ela dostala až další týden. Postupně se prokousávala rukopisem. Pětibarevný poznámkový bloček, běžně položený na okně vedle hrnku plného propisek, viditelně hubnul a barevné lístečky plné poznámek nacházela Ela i v koupelně a na záchodě. Žlutá, zelená a půlka oranžové už vzaly za své. Prvních pár kapitol se proklínala za svou hloupou a sebezničující ochotu. Pak ale zvolna - skoro nechtěně - přivykla rytmu Karinina vyprávění a četla se stále menším odporem. Nakonec začala nosit rukopis s sebou do kanceláře.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové

Ela a Karin

Ela strávila v knihovně velkou část svého života. Zatímco její kamarádky objevovaly Avon, zdokonalovaly se v jemném umění nanášení makeupu, přely se zda lepší kolekci má Prada nebo Dolce & Gabbana - Beatu Rajskou zavrhly, jako příliš provinční - a porovnávaly vybavení svých krátkodobých známostí, Ela procházela mezi regály, čichala vůni knih, která pro ni byla nad všechny parfémy, hladila vazby, četla si názvy, opájela se rozličností témat a někde vzadu v nejskrytějším koutku mozku, či snad duše, nosila tajenou i hýčkanou myšlenku, plachý sen o tom, že by mezi těmi svazky mohla stát jednou i její vlastní kniha.
Té myšlence podřídila všechno ostatní. Dokonalé zvládnutí jazyka pro ni bylo samozřejmostí, excelovala v hodinách češtiny už na základce a stejně tak na střední. Volba vysoké školy byla uváženým krokem, který ji posunul na trati zas o něco blíž k cílové rovince. Její deníček nezaplňovaly detaily intimních chvilek, popisy vysněných partnerů, ani těch skutečných, kteří samozřejmě snovým idolům nesahali ani ke slabinám, ale drobné postřehy zaznamenané pozornýma očima ve vlaku, v parku, na koleji, v supermarketu. Scénky, které psal sám život, náčrty, popisy. Ela přistupovala ke svému snu velmi zodpovědně.

Ta strašná síla slov

Z devátého patra se ulice zdála úzká jako šedá stuha a pospíchající lidé, zachumlaní v zimních bundách navzdory prvnímu jarnímu dni, drobní a nedůležití. Kdyby některý z nich zvedl hlavu, pořádně se zaklonil a pohlédl pro změnu vzhůru na šedivé nebe visící nehnutě nad městem, možná by zahlédl tam vysoko nad sebou cosi, v čem by po chvilce rozpoznal člověka hluboce vykloněného z okna. A možná by ho v jediném záblesku jasnozřivosti napadlo: Proboha! nějaký nešťastník se tam nahoře chystá skočit. Možná by se zastavil a věnoval tomu zoufalci tichou modlitbu a vyslal k němu pár povzbudivých myšlenek. Anebo by si jen stoupl stranou, aby nepřekážel davu, zapálil si cigaretu a s pečlivě tajeným vzrušením čekal, jestli opravdu skočí. A pak by nejspíš přiběhl k tělu nepřirozeně pokroucenému, na první pohled rozbitému, ležícímu ve stále se rozšiřující rudé kaluži, jen proto, aby mu neunikl jediný detail, aby byl první...

Výzva 3X3

Na blogu Blondýny a VendyW jsem obdivovala krásné fotky, kterými se zapojily do výzvy Dáši F. nazvané 3 X 3 tedy tři témata a ke každému tématu tři fotky. Miluju prohlížení fotek jak cizích tak svých a nadšeně jsem přivítala záminku trošku se prohrabat archivem. Vybrat jenom tři témata a tři fotky byl docela problém, jednu chvilku jsem měla témat šest a k nim po deseti fotkách, ale nakonec jsem se s tím taky nějak popasovala.

Jsem zahrada stinná

Monstera, alokazie, ledviník a žumen. Pepřinec, klivie, parožnatka. Begónie královská, brambořík a ibišek, africká fialka a vánoční kaktus, to všechno jsou rostliny, které pokud stín přímo nevyžadují, poměrně dobře ho snáší. Opakuji si polohlasem jména svých přátel jako zaříkání proti samotě. Kdysi jsem znala i latinské názvy. S nimi by to znělo tak trochu jako rozcvička zaníceného exorcisty. Dotýkám se jemňoučkého závěsu Ledviníku, hladím tvrdě zelené listy klivie. Děrované monsteře, jejíž nejmenší list velikosti polévkového talíře mi sahá téměř k hrudi, skládám poklony, koketuji s Ibiškem. Máme jeden oblíbený žert. ,,Kdy už pokveteš?" ptám se každé ráno a on odpovídá: ,,Už se stalo."

Trojský kůň

22. září
Dívám se na své prsty, přebíhají po klávesnici s lehkostí baletních mistrů a z omezeného množství znaků půvabnými pohyby skládají vlastní svět, kterému jsou desaterem bohů. Závidím jim jejich lehkost. Jejich volnost. Necítím se nešťastný... Necítím se šťastný. První zápis po šesti měsících. Dívám se na své prsty. Jsou alespoň ony šťastné, když dělají to, k čemu jsou předurčeny?
Doma. Doma?
Čtu zapsaná slova se šíleným zaujetím, jako by byla tajným návodem na život, na všechno... Čtu svůj zápis po půl roce polovičaté smrti a bojím se. Bojím se toho, čím jsem se stal, čím jsme se stali.