Návrat

4. a poslední část zážitků z Košumberku

část 1 - E.T. volat domů

část 2 - Nuda v Košumberku

část 3 - Co tady budu dělat?

Po čtrnácti dnech pobytu mě opustily mé dvě spolubydlící, které mě v Košumberku vlídně a vesele přijaly, a na které jsem si jakž takž zvykla. Vcelku nebyla jiná možnost, než si zvyknout. Sdílíte-li s někým ve dne v noci pokoj velký tak akorát, abychom se v případě potřeby mohly všechny tři vleže na posteli chytit za ruce, stane se osobní prostor, třebas jen vymezený nočním stolkem a pelestí postele, nadstandardním přepychem. Pojmy lidská blízkost či na dosah ruky pro mne nabyly zcela konkrétní význam. Dokonce jsem si nemohla ani v případě nouze schovat obličej ke zdi, protože právě na levém boku jsem nemohla ležet.

Šuplíky

Šuplíky v hlavě

Šuplíková soustava

První náčrt šuplíků vzpomínek

Soukolí

Zdalipak bolí pád do soukolí?

Stane se...

...ale Den poté bývá nekonečný
aneb - Apokalypsa celého těla

Sochy Michala Olšiaka

Po našem nedělním výletu na rozhlednu a focení s pohádkovým stromem v obci Poděšín, mě napadlo něco málo si o tvůrci úžasné sochy vyhledat. Zjistila jsem, že strom není jeho jediným dílem. Dokonce jsme si loni, při návratu z nějakého výletu přes obec Hamry, další jeho výtvor - koně uvízlého v bahně, fotili, aniž bych si tyto dvě sochy dala do souvislosti.

Velmi mě překvapilo, že Michal Olšiak pochází ze Žďáru nad Sázavou, což je jen kousek od nás. Skoro se stydím přiznat, že jsem o něm doposud nikdy neslyšela. Patřím k druhu, který rád promýšlí kam všude by se rád podíval (nejčastěji prstem po mapě) a přitom neví co má za humny. Abych napravila svou nevědomost, předkládám k prohlédnutí další díla tohoto nadaného umělce a pro sebe to beru jako seznam, kde všude se chci nechat vyfotit, který budu postupně odškrtávat. Nakonec kdo by nechtěl fotku s mamutem, želvou, nebo Mamlasem? 

Co tady budu dělat?

3.část

Předchozí část - Nuda v Košumberku

Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.

Nuda v Košumberku

2. část

Předchozí část - E.T. Volá domů

25. dubna 2013, tedy devátý den po operaci, jsem odcestovala do Košumberku na rozcvičení. Přeprava sanitou proběhla bez zádrhelů. Větší část cesty jsem prospala a po své zkušenosti pokládám cestování vleže jednoznačně za nejpohodlnější. Po vyslechnutí zkušeností dalších takto přepravovaných jsem si uvědomila, že mé nadšení je spíš výjimka než pravidlo. Většině bylo z pohledu do ubíhajících korun stromů šoufl a ještě měli obavu, aby se kodrcáním po zimou zničených cestách nezmrzačili víc, než už byli. Buď jsem fakt flegmatik, nebo u mne sehrála roli blažená a bohužel bláhová představa, že to konečně někam spěje, že obtížnější část mám za sebou. Ve šťastném chvilkovém rozpoložení plynoucím ze změny prostředí jsem se nechala zapsat a ubytovat.

E.T. volá domů!

1. část

Film E.T. mimozemšťan má sice už nějaký ten rok po premiéře (asi pětadvacet, jak si tak matně vybavuji), ale výše citované zvolání nešťastného mimozemšťana, zapomenutého u nás na Zemi, je myslím notoricky známé kdekomu, ať už film viděl či ne. I já jsem kdysi v přítmí kina slzela nad umírajícím stvořením, nenáviděla bezpáteřní, cynické vědce a radovala se z jeho úniku a šťastného návratu.. kam vlastně? Někam tam nahoru, mezi hvězdy, jinam. Film mě tenkrát okouzlil a dojal, muselo ale uběhnout mnoho let, abych dokázala naplno procítit mimozemšťanovu touhu po domově. V uplynulém měsíci se mi tato věta vynořila v hlavě několikrát. Ne snad že bych náhle odhalila svůj mimozemský původ, i když, pravda, našli by se tací, kteří by se hádali. Nejsem ani natolik zajímavá natož roztomilá a v košíčku na kole by mě stěží uvezl zdatný kulturista. Dokonce nedokážu ani okouzlujícně a jímavě vyvalovat kukadla. Při nácviku před zrcadlem jsem usoudila, že vypadám, jako bych měla vážné zažívací potíže, nebo byla po úrazu hlavy a od dojímání zrakem jsem upustila. Jedno však máme přece společné. Velmi intenzivní pocit, že jsme se dostali někam, kde strašně nechceme být.

Jsem nedočkavá?

Jsem nedočkavá? Ano. Nejspíš to tak bude. Nedočkavě ochutnávám vařící jídla. Díky spálenému jazyku a patru mi pak všechno chutná, jak papundekl kořeněný drtinami a možná z toho pramení má stálá pochybnost o vlastním kuchařském umění.

Třešeň

K povídce Nedělní odpoledne

Když jsem kreslila Třešeň, přišly se dcery kouknout,

co to zase čmárám a odehrál se tento zajímavý rozhovor.

Madla: To zase kreslíš k nějaký povídce?

Já: Jo.

Madla: Je o lidech co bydlí v třešni?

Já: Ne, je o cestování časem.

Madla: Cestují časem v třešni?

Já: Cestují vláčkem, ale o třešních je tam taky zmínka.

Madla: Oni jí třešně, aby mohli cestovat časem?

Já: Néé...

Madla: Tak je to o lidech, co po třešních cestují na záchod.

Anna: To je divný.

všechny: smích

Pochod slimáků

( viz. básnička Zamilovaný krtek)
K pochodu i poslechu hraje orchestr Gastropoda Bruma,
pod taktovkou Nektara Čmelákoviče.

Moje drahá zvěř

Slovo výstřednost lze popsat jako vybočení z průměru. Vezmu-li v úvahu, že na jednu domácnost zpravidla připadá jedna, dvě a zcela výjimečně tři kočky, pak se svými šesti kusy skutečně lehce vybočuji z průměru a jsem tedy patrně výstřední ne-li přímo extrémní.

Extrémista a často i ex trémista (neboli pozdní strachovač) jsem i při výchově. Při pročítání krásných Valininých článků věnovaných novému spolucestujícímu ve vlaku života - kocourovi Číčovi - a s ním spojeným změnám v nastaveném jízdním řádu, jsem se nostalgicky vrátila proti proudu času a zavzpomínala, jak jsem tyto začátky chovatele koček prožívala já. Nakonec, co kdyby chtěla Valin nějakou radu!? Překvapivě musím konstatovat, že žádnou radu nemám. Vysvětluji si to tím, že Zmudina a spol zavedli pohotově a nekompromisně vlastní pravidla a já od té doby sekám latinu. Vybavuji si pouze, že jsme postupovali cestou pokus - omyl, krok za krokem.

Malá bílá kočička

K povídce Volba

Ženich se svědky

Obrázky k básničce Zamilovaný krtek.

Pro upřesnění a oživení - krtek vyráží na cestu k altánu.

Opět pro upřesnění, neb někdo by mohl tápat 

křeček a plch právě dočetli vzkaz od "nevěsty".

Poslední obrázek je jen tak od cesty. V okamžiku jeho vzniku manžel přepnul

televizi na Šlágr a neuvěřitelně pitomý popěvek, který mne zrovna v tu chvilku

ohlušil, musel být zvěčněn.😄

Mé úsměvné deprese

Můj život, zdá se mi, je jedna velká deprese. Snad to bude i tím, že už můj příchod na svět provázela tajená deprese trojnásobného tatínka toužícího po synkovi, který podědí jméno, dům i pole. Na svět jsem přišla já. A to si prosím rodiče deset let po předchozím dítěti počkali ( s dítětem - aby bylo jasno, jinak byli úplně v pořádku), aby se, jak se traduje , "vyměnila krev" a byla větší pravděpodobnost narození dítěte preferovaného pohlaví. Tatínek přijal třetí dceru bez mrknutí oka a nikdy více o tom nehovořil. Dílo bylo završeno. Pouze někdy si laškovně zanotoval - zvlášť o nedělních odpolednách, kdy jsme se "scházeli na Vlachovce" Kdyby ty muziky nebyly neměl bych doma tři debily. Musím však podotknout, že se přitom vždycky smál, aby naznačil, že žertuje, i když pravda... jak si teď vzpomínám, až poté, co ho maminka přísně okřikla. Naopak maminka na můj přímý dotaz - ,,A opravdu jste mě chtěli?" Otázku, která spolu s pochybností - určitě nejsem jejich - většinou provází období tápajícího dospívání, bez váhání odpověděla. ,,Samozřejmě, že chtěli. Říkali jsme si k novému domu, nové dítě."

(Díky mami a tati, bylo to krásný!)

Zamilovaný krtek

Zamilovaný krtek

Na louku zavítal kolibřík maličký.

Zmámily krtka vzdušné osmičky.

S cvakáním ožila pokladna v kožíšku...

Kolibřík nežere, upíjí z kalíšků.

Děda s vnučkou

Obrázek k povídce Dárek.

V souladu

V souladu s přírodou
si taky trochu mlžím.
Rozostřím obrysy příliš ostrých (h)ran.
Kontury črtané uhlově černou tuší
vodovým štětcem měkce překrývám.

Obrázky k povídkám

Obrázky k povídkám Noční myšlenky

a Perspektivní muž

Noční myšlenky

Ostrov světla v tmách

Perspektivní muž

Koupelnové drama

Přerazit se o kočku...

Přerazit se o kočku
nevěstí dobré ráno.
Mluví ze mne zkušenost,
pět mi jich bylo přáno.

Jak šel čas...

příběh všední,
pro lehké oživení banálnosti rýmovaný

Následuje změna jména,
když nevěsta okouzlená
špitne rozechvělé Ano
s vírou, že právě jí přáno
prožít život v romanci.

Sinusoidy

Na prostřeném stole
cukřenku doplňuje slánka.
Světlou překrývá stinná stránka,
jednou nahoře, jednou dole.

Charlie

Charlie vtrhnul do našeho života skutečně jako živel. Po smrti fenky Pipinky, která zemřela ve věku zhruba sedmnácti let po dlouhém blahobytném životě, jsme dcerám přislíbili štěňátko. Dlouhý čas však zůstávalo pouze u slibů. Přece jenom už jsme měli jednoho velkého psa a čtyři kočky domácí a dvě externí (počty se neustále mění) a tak jsme s vyplněním slibu až tak nespěchali. Mé konání se smrsklo na občasné obhlédnutí inzerátů. Velkým favoritem byl mopsík. Při spatření cen štěňátek jsem však trošku váhala. Dcery náš laxní přístup rychle omrzel a jednaly na vlastní pěst. Z prázdnin u kamarádky si přivezly štěně, v odůvodněné víře, že při prvním spatření nového přírůstku nám dojdou argumenty a štěně s láskou přijmeme. Nepletly se! Rezavý plyšáček v krabici od bot na sebe okamžitě strhnul veškerou pozornost. Zamilovat si ho trvalo asi tři údery srdce, tedy mého, jeho mezitím odbušilo mnohem víc.

Kukoc

Oči zavírám každý večer kolem deváté a otvírám-li přitom mysl? Je to možné. Před vnitřním zrakem mi ve spánku defiluje celá řada postav, občas v docela bizarních situacích a souvislostech. Freud by to nazval podvědomím/nevědomím v akci, King mentálním ekvivalentem plynatosti po příliš vydatném jídle. Já tomu, asi jako většina, říkám sny. Sny jsou zvláštní, jsou jako osobní krasohled, ve kterém se sklíčka posbíraná přes den, v noci přeskládají v něco úplně jiného. Málokdy si je pamatuji, ale často mi po nich zůstává pocit, že tím o moc nepřicházím. Z jednoho mimořádně tísnivého, ve kterém dceru zasypala fůra písku, jsem se probudila vsedě s rukama stále ještě hrabajícíma ve vzduchu. Vyloženě vtipný sen se mi od dob dětství, kdy mě honili vzteklí klokani, dá-li se to nazvat vtipným snem, snad dosud nezdál (nebo si na něj nevzpomínám), až do minulého týdne. Noci ze čtvrtku na pátek. Mám jej stále v živé paměti, protože jsem ho mezitím převyprávěla každému kdo byl ochotný poslouchat

a vlastně i těm neochotným.

Dovolím si podělit se i s vámi.

Za úplňku

Sinalá měsíce tvář proklouzla oknem na polštář
a postříbřila ramena, v krajce cudně stulená.
Ramena patří Blaženě, nespavostí stižené,
vtom její ucho zachytí... táhlé nelidské zavytí.

Předvánoční

Někomu se možná téma týdne - Nesmysl, může zdát, v Adventu, lehce překvapivé, netypické. Ne však mně. Buď má někdo podobnou zkušenost, jako já?! Nebo (s větší pravděpodobností) se blbnutí stalo natolik součástí mého bytí, takříkajíc životní filozofií, že mi nedělá problém najít v paměti adekvátní nesmysl pro jakékoli roční období.

Odpovědi pro Valin

Valin sestavila deset otázek, se kterými oslovila několik blogerů. Byla jsem mezi nimi a zde jsou mé odpovědi. 😄

Zatímco jsi spal

( pro Charlieho, mého hrdinu )

Vím tak málo o světě
kam odcházíš, když omrzí tě bdít.
Zavřená víčka střeží vráska,
bříškem palce ji laskám,
nejde, nejde uhladit.

Co nemám, to nepotřebuji

Co nemám, to nepotřebuji, říká moje drahá sestra, která se nikdy nesnížila na úroveň obyčejných shromažďovatelů věcí. Betty MacDonaldová napsala, myslím o své mamince, že s bedničkou od rajčat a jedinou svíčkou by dokázala zútulnit severní pól, to samé platí i o mé sestře.

Pitomá ale osobitě!/ 2 /

4) Seberegulace:

Je velmi krásné, cenné a žádoucí znát vlastní hodnotu a díky tomuto poznání si zbudovat zdravé sebevědomí a na základě střízlivého, přesto laskavého sebehodnocení, i fungující vztahy.

Výše zmíněné neplatí: ve dvě v noci, v pět ráno, v pondělí, v lednu, na podzim, když prší, když fouká a před výplatou. Pak nastupuje zcela odlišné vnímání reality, velmi kreativní, se sklonem ke spekulacím, kdy nic není nemožné a pro sebedebilnější nápad lze nalézt přesvědčivé důkazy. Tímto způsobem je možné obvinit se z čehokoli, včetně Třicetileté války, tání ledovců a vyhubení Vakovlka tasmánského.

Závěr: Sebepoznání a následné sebehodnocení může vyvolat touhu po sebedestrukci.