Mína

Dovoluji si představit nejnovějšího člena rodiny - slečnu Mínu. Na začátku prázdnin se najednou zničehožnic objevila v naší zahradě. Přes nenadšení manžela i táty - táta se svým vyhraněným estetickým cítěním jí neřekne jinak než malá příšera - jsme si ji oblíbily.

Pekelná brána

Drobná paralela by tu byla. Chinaski

Mohl by z toho být pěkný článek. Lukáš

Když mi dcery v trudnomyslných zimních měsících navrhly společné sledování seriálu Hrdinové, s díky jsem přijala. Taková nabídka se neodmítá. Krásní lidé se zvláštními schopnostmi si mě rychle ochočili a netrpělivě jsem čekávala na další díl. Přestože má seriál čtyři řady, přičmž první a čtvrtá jsou nejlepší, jednou skončit musel. Mezitím jsme si však oblíbily naše společné večery a vyvstal problém co budeme sledovat dál.

Jsi tu, Carrie?

Stávala u okna otevřeného do léta. Pod trikem vystouplé lopatky. Nebo křídla. Zeptala jsem se: "Znám tě?" Beze slova ukázala ven. Ten pohled mě vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovém papíru. Natáhla jsem ruku před sebe. Pletivo. Jsme králíci? Chtěla jsem se zeptat dívky. Byla pryč, ale v prachu na parapetu stálo jméno. CARRIE. "Paní Tománková, večerka. Čas na vaše léky. Na víkend jdete domů," ječí Tlustice a předstíraný zájem jí odkapává z tučné mordy.
Sedím na kraji židle. Ruce hledají čeho se chytit, nakonec nachází jedna druhou. Mdlý neživotný dotek. Chabá úleva. Manžel a lékař mluví. Na hlavu se mi sypou slova: amnézie, na zkoušku, pravidelně léky, v pondělí zpátky. Cestou domů zimomřivě mlčíme. Doma je v panelákovém bytě.

Pijáci čaje

Pijáci čaje

aneb

najděte si svůj vlastní čajník!

obrázek by se taky mohl jmenovat

Čaji EARL GREY nikdo neodolá, ale to už

příliš zavání reklamou.

inspirací mi byla soutěž na blogu Kariol - Co se skrývá v Čajníku?

Lev, orlice a kašna

Při cestě do Žďáru nad Sázavou se zcela prozaickým cílem - hádejte jakým...

samozřejmě nákup, neb všechno je pomíjivé, ale žravost je věčná -

jsme si udělali malou zajížďku a na vlastní oči zkoukli a vyfotili další kouzelné sochy Michala Olšiaka. Zřejmě jsou dost známé a focení s nimi se stalo novým sportem či koníčkem, protože jsme málem stáli ve frontě, když jsme chtěli na fotkách jen vlastní rodinné příslušníky.

Ne snad, že by mi ti druzí nějak vadili, ale při mé paměťové kapacitě, by se klidně mohlo stát, že bych za dva tři roky marně dumala, co to s námi bylo za holčičku se třemi culíky nebo, kdo je ta bodrá dáma v cípaté blůze. Takže šlo o opatření pro usnadnění pozdější identifikace.

Své vlastní ZATÍM poznávám.

Kola se kroutí dál...

10.8.2013 jsme podnikli výlet na hrad Bouzov. Z domu jsme odjížděli poněkud na prudko. Jako obvykle před námi vyvstalo obrovské dilema. Vzít psa s sebou, přestože v autě bude na padnutí a jeden z rodiny se bude muset vzdát prohlídky, aby mohl bavit Charlieho, nebo nechat psa doma, kde má veškeré pohodlí, ale schází mu naše společnost?

Bouzov

Hrad Bouzov stojí ve stejnojmenné vesnici na středozápadní Moravě a byl postaven jako strážní hrad, pro střežení obchodní stezky vedoucí z Olomouce přes údolí Třebůvky až k Jevíčku. Na první pohled působí dojmem dobře dochované středověké památky, ale svoji současnou romantickou podobu získal až při přestavbě na přelomu 19. a 20. století. Původně byl Bouzov gotický hrad bergfritového typu.

Obyčejné zázraky

život je plný drobných zázraků

nejraději mám ty letní

Vypísklo ze snu ochmýřené ptáče,

mámina hebká křídla zahání strach.

Bledolící poutník opouští své spáče,

zrůžověl obzor a na střechách

kočičí námluvy střídají ptačí hádky.

Velké ovocné spiknutí

Díky pronikavé inteligenci a neutuchající bdělosti neumenšené ani třicetistupňovými vedry a desetistupňovým pivem, jsem odhalila rozsáhlý kompot komplot namířený proti mé osobě, s cílem zabránit mi v blaženém polehávání na zahradě, posedávání v zahrádce - u penzionu - a všelikém jiném neproduktivním poflakování.

Vojtěchovská rozhledna

Při jednom z našich nedělních mini výletů (7. července 2013) jsme zavítali na Vojtěchovskou rozhlednu. Není tak vysoká jako byla Rosička, ale oč je nižší, o to je malebnější.

Zrcadlení

Zrcadlení

k básničce Nela a zrcadlo

Nela a zrcadlo

Tak jako každý večer zas
setřela Nela slzu z řas
a hlavu v dlaních ukryla.
Tvář vlastní mně tak nemilá,
kéž život můj by raděj zhas!
Matko, proč jsi mě zrodila?

Takoví byli

Po několika letech, kdy jsme myslely, že jsou fotky koťat a Charlieho, coby štěněte a mnoho dalších navždy ztracené, se Madlence podařilo je nalézt a stáhnout do počítače. Konečně můžu předvést jak vypadali. Řeknete si, že koťata i štěňata jsou všechna stejná, ale není to pravda. Viděl někdy někdo tak roztomilý čumáček a očička, jako má náš Charlie, nebo tak okouzlující koťátka, jako jsou děti naší Zmudiny?

Nejspíš ano.

Nejkrásnější jsou totiž vždycky ti vlastní.

Ale pochlubit se můžu.

Návrat

4. a poslední část zážitků z Košumberku

část 1 - E.T. volat domů

část 2 - Nuda v Košumberku

část 3 - Co tady budu dělat?

Po čtrnácti dnech pobytu mě opustily mé dvě spolubydlící, které mě v Košumberku vlídně a vesele přijaly, a na které jsem si jakž takž zvykla. Vcelku nebyla jiná možnost, než si zvyknout. Sdílíte-li s někým ve dne v noci pokoj velký tak akorát, abychom se v případě potřeby mohly všechny tři vleže na posteli chytit za ruce, stane se osobní prostor, třebas jen vymezený nočním stolkem a pelestí postele, nadstandardním přepychem. Pojmy lidská blízkost či na dosah ruky pro mne nabyly zcela konkrétní význam. Dokonce jsem si nemohla ani v případě nouze schovat obličej ke zdi, protože právě na levém boku jsem nemohla ležet.

Šuplíky

Šuplíky v hlavě

Šuplíková soustava

První náčrt šuplíků vzpomínek

Soukolí

Zdalipak bolí pád do soukolí?

Stane se...

...ale Den poté bývá nekonečný
aneb - Apokalypsa celého těla

Sochy Michala Olšiaka

Po našem nedělním výletu na rozhlednu a focení s pohádkovým stromem v obci Poděšín, mě napadlo něco málo si o tvůrci úžasné sochy vyhledat. Zjistila jsem, že strom není jeho jediným dílem. Dokonce jsme si loni, při návratu z nějakého výletu přes obec Hamry, další jeho výtvor - koně uvízlého v bahně, fotili, aniž bych si tyto dvě sochy dala do souvislosti.

Velmi mě překvapilo, že Michal Olšiak pochází ze Žďáru nad Sázavou, což je jen kousek od nás. Skoro se stydím přiznat, že jsem o něm doposud nikdy neslyšela. Patřím k druhu, který rád promýšlí kam všude by se rád podíval (nejčastěji prstem po mapě) a přitom neví co má za humny. Abych napravila svou nevědomost, předkládám k prohlédnutí další díla tohoto nadaného umělce a pro sebe to beru jako seznam, kde všude se chci nechat vyfotit, který budu postupně odškrtávat. Nakonec kdo by nechtěl fotku s mamutem, želvou, nebo Mamlasem? 

Co tady budu dělat?

3.část

Předchozí část - Nuda v Košumberku

Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.

Nuda v Košumberku

2. část

Předchozí část - E.T. Volá domů

25. dubna 2013, tedy devátý den po operaci, jsem odcestovala do Košumberku na rozcvičení. Přeprava sanitou proběhla bez zádrhelů. Větší část cesty jsem prospala a po své zkušenosti pokládám cestování vleže jednoznačně za nejpohodlnější. Po vyslechnutí zkušeností dalších takto přepravovaných jsem si uvědomila, že mé nadšení je spíš výjimka než pravidlo. Většině bylo z pohledu do ubíhajících korun stromů šoufl a ještě měli obavu, aby se kodrcáním po zimou zničených cestách nezmrzačili víc, než už byli. Buď jsem fakt flegmatik, nebo u mne sehrála roli blažená a bohužel bláhová představa, že to konečně někam spěje, že obtížnější část mám za sebou. Ve šťastném chvilkovém rozpoložení plynoucím ze změny prostředí jsem se nechala zapsat a ubytovat.

E.T. volá domů!

1. část

Film E.T. mimozemšťan má sice už nějaký ten rok po premiéře (asi pětadvacet, jak si tak matně vybavuji), ale výše citované zvolání nešťastného mimozemšťana, zapomenutého u nás na Zemi, je myslím notoricky známé kdekomu, ať už film viděl či ne. I já jsem kdysi v přítmí kina slzela nad umírajícím stvořením, nenáviděla bezpáteřní, cynické vědce a radovala se z jeho úniku a šťastného návratu.. kam vlastně? Někam tam nahoru, mezi hvězdy, jinam. Film mě tenkrát okouzlil a dojal, muselo ale uběhnout mnoho let, abych dokázala naplno procítit mimozemšťanovu touhu po domově. V uplynulém měsíci se mi tato věta vynořila v hlavě několikrát. Ne snad že bych náhle odhalila svůj mimozemský původ, i když, pravda, našli by se tací, kteří by se hádali. Nejsem ani natolik zajímavá natož roztomilá a v košíčku na kole by mě stěží uvezl zdatný kulturista. Dokonce nedokážu ani okouzlujícně a jímavě vyvalovat kukadla. Při nácviku před zrcadlem jsem usoudila, že vypadám, jako bych měla vážné zažívací potíže, nebo byla po úrazu hlavy a od dojímání zrakem jsem upustila. Jedno však máme přece společné. Velmi intenzivní pocit, že jsme se dostali někam, kde strašně nechceme být.

Jsem nedočkavá?

Jsem nedočkavá? Ano. Nejspíš to tak bude. Nedočkavě ochutnávám vařící jídla. Díky spálenému jazyku a patru mi pak všechno chutná, jak papundekl kořeněný drtinami a možná z toho pramení má stálá pochybnost o vlastním kuchařském umění.

Třešeň

K povídce Nedělní odpoledne

Když jsem kreslila Třešeň, přišly se dcery kouknout,

co to zase čmárám a odehrál se tento zajímavý rozhovor.

Madla: To zase kreslíš k nějaký povídce?

Já: Jo.

Madla: Je o lidech co bydlí v třešni?

Já: Ne, je o cestování časem.

Madla: Cestují časem v třešni?

Já: Cestují vláčkem, ale o třešních je tam taky zmínka.

Madla: Oni jí třešně, aby mohli cestovat časem?

Já: Néé...

Madla: Tak je to o lidech, co po třešních cestují na záchod.

Anna: To je divný.

všechny: smích

Pochod slimáků

( viz. básnička Zamilovaný krtek)
K pochodu i poslechu hraje orchestr Gastropoda Bruma,
pod taktovkou Nektara Čmelákoviče.

Moje drahá zvěř

Slovo výstřednost lze popsat jako vybočení z průměru. Vezmu-li v úvahu, že na jednu domácnost zpravidla připadá jedna, dvě a zcela výjimečně tři kočky, pak se svými šesti kusy skutečně lehce vybočuji z průměru a jsem tedy patrně výstřední ne-li přímo extrémní.

Extrémista a často i ex trémista (neboli pozdní strachovač) jsem i při výchově. Při pročítání krásných Valininých článků věnovaných novému spolucestujícímu ve vlaku života - kocourovi Číčovi - a s ním spojeným změnám v nastaveném jízdním řádu, jsem se nostalgicky vrátila proti proudu času a zavzpomínala, jak jsem tyto začátky chovatele koček prožívala já. Nakonec, co kdyby chtěla Valin nějakou radu!? Překvapivě musím konstatovat, že žádnou radu nemám. Vysvětluji si to tím, že Zmudina a spol zavedli pohotově a nekompromisně vlastní pravidla a já od té doby sekám latinu. Vybavuji si pouze, že jsme postupovali cestou pokus - omyl, krok za krokem.

Malá bílá kočička

K povídce Volba

Ženich se svědky

Obrázky k básničce Zamilovaný krtek.

Pro upřesnění a oživení - krtek vyráží na cestu k altánu.

Opět pro upřesnění, neb někdo by mohl tápat 

křeček a plch právě dočetli vzkaz od "nevěsty".

Poslední obrázek je jen tak od cesty. V okamžiku jeho vzniku manžel přepnul

televizi na Šlágr a neuvěřitelně pitomý popěvek, který mne zrovna v tu chvilku

ohlušil, musel být zvěčněn.😄

Mé úsměvné deprese

Můj život, zdá se mi, je jedna velká deprese. Snad to bude i tím, že už můj příchod na svět provázela tajená deprese trojnásobného tatínka toužícího po synkovi, který podědí jméno, dům i pole. Na svět jsem přišla já. A to si prosím rodiče deset let po předchozím dítěti počkali ( s dítětem - aby bylo jasno, jinak byli úplně v pořádku), aby se, jak se traduje , "vyměnila krev" a byla větší pravděpodobnost narození dítěte preferovaného pohlaví. Tatínek přijal třetí dceru bez mrknutí oka a nikdy více o tom nehovořil. Dílo bylo završeno. Pouze někdy si laškovně zanotoval - zvlášť o nedělních odpolednách, kdy jsme se "scházeli na Vlachovce" Kdyby ty muziky nebyly neměl bych doma tři debily. Musím však podotknout, že se přitom vždycky smál, aby naznačil, že žertuje, i když pravda... jak si teď vzpomínám, až poté, co ho maminka přísně okřikla. Naopak maminka na můj přímý dotaz - ,,A opravdu jste mě chtěli?" Otázku, která spolu s pochybností - určitě nejsem jejich - většinou provází období tápajícího dospívání, bez váhání odpověděla. ,,Samozřejmě, že chtěli. Říkali jsme si k novému domu, nové dítě."

(Díky mami a tati, bylo to krásný!)

Zamilovaný krtek

Zamilovaný krtek

Na louku zavítal kolibřík maličký.

Zmámily krtka vzdušné osmičky.

S cvakáním ožila pokladna v kožíšku...

Kolibřík nežere, upíjí z kalíšků.

Děda s vnučkou

Obrázek k povídce Dárek.