Nikdo se dlouho nezdrží

Dvě náštěvy

Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje, ono je to totiž děsně nakažlivý....

Na shledanou, paní vychovatelko... Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....

Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...

Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...

A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.

Tak se mně to teda tenkrát jevilo.

Kalný proud /2/

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný mužský, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň strachu. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Kalný proud

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere?

 

Nedělní odpoledne

,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňoňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedeme zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla smíšeného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.

,,Monikóó !" zařvala znovu.

Volba

Zpráva č.1

od: Zoe / pro: Tajfun

NM1120 v pořádku dorazila na místo určení. První dojem - šero, chlad, nevlídno. Cílová skupina objektů zaznamenána. Asimilace se jeví jako možná. Patrně to nebude problém. Hledám vhodné místo k přenocování. Schází mi moje vyhřátá buňka i společnost. Jinak vše v pořádku. Dobrou noc, Tajfune!

Perspektivní muž /2/

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Perspektivní muž

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.

Noční myšlenky

Bruno seděl v pokoji dětí a znuděně shlížel na dvě pokojně oddechující hromádky pestrobarevných peřin. Světlo noční lampičky s obrázky krtka, ježka a myšky osvětlovalo jeho nevýraznou nehybnou tvář. Oči však byly živé a nepříjemně pozorné. Věděl, že už to nebude dlouho trvat. Čekala ho práce.

Dárek /2/

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

Dárek

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.

Deset let s blogem

28.ledna 2010 v 8.32 ráno jsem vložila na blog, který jsem v předchozích dnech horko těžko slepila dohromady, svůj první článek. Náš počítač senior, který jsme od kohosi dostali, byl tak pomalý, že než se rozběhl, stihla jsem si uvařit kafe, vypustit ven kočky, kafe vypít a ještě si dojít na záchod. Přesto chvíle s intarnetem, jak říkal pan Dvořák, kamarádčin tatínek, byly pro mě na dlouhou dobu časem kouzel a zázraků. Připadala jsem si jako objevitel nového kontinentu, který malými krůčky obchází neznámé místo, aby je alespoň nepatrně zmapoval a vštípil si do paměti pár záchytných bodů. Klíčové slovo jsou krůčky. Pidikrůčky.

Kdo si hraje, nezlobí (se)

Netuším, jestli existuje nějaká univerzální odpověď na otázku Jak být šťastný? Štěstí pro každého představuje něco jiného a má tisícero podob. Jsou štěstí obrovská, takříkajíc štěstí v rodinném balení; třeba když přijde na svět úplně nový človíček. Nebo když se nějaký jiný, už trošku větší človíček, poprvé pustí nábytku a vydá se na špacír přes celý obývák střežený a doslova nadnášený tátovým pyšným úsměvem a máminýma rozzářenýma očima. Nebo když ten malý člověk poprvé sám objede dům na kole a ani jednou přitom nesletí. Když přinese první jedničku v písance a pak maturitní vysvědčení a pak jednou třeba černobílou fotku z ultrazvuku, na které v hromadě šmouh a čar spíš tušíte než vidíte takovou malou fazolku, vaši osobní záruku nesmrtelnosti.

TO - Stephen King

Existují knihy, které se zájmem přečteme a pak je odložíme a časem zapomeneme, o čem byly. Takové jednohubky pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle. Občas se vyskytnou i knihy, u kterých přemýšlíme, proč vůbec byly napsány; v takových chvílích jsme my pravověrní čtenáři asi nejblíže pochopení myšlenky e-knih, protože někdy to je opravdu plýtvání papírem. A pak je několik autorů, několik knih, ke kterým se vracíme opakovaně, které nikdy nezklamou. Knihy, které stojí v knihovně na čestném místě - pokud neleží přímo na polici nad postelí nebo vedle postele. Knihy, které pod zánovními přebaly - protože kdo by si chtěl zničit ten krásný obal - skrývají izolepou mnohokrát vyspravovanou, častým čtením poničenou vazbu a uvnitř se vedle příběhu autorova vine i kousek příběhu čtenáře, jako by na chvilku ty dva odlišné příběhy běžely vedle sebe a sem tam se dotkly a prolnuly.

Terapie krásou

Možná taky znáte ty dny, kdy jde všechno šejdrem. Bez nálady se po ránu dopotácíte do koupelny, kde vás dorazí pohled do zrcadla. V hlubokém rozrušení z toho, co jste zahlédli v zrcadle, se vám roztřese ruka, takže se polijete kafem, kterým zapíjíte celozrnné žitné pečivo, vitamíny, vápník, vlákninu, Menoxin a brufen. Do práce dorazíte pozdě, protože klíč zůstal v kapse politých kalhot a než vám to dojde, převrátíte vzhůru nohama půl baráku. Jdete sice pozdě, ale před odchodem z domu zaručeně stihnete šlápnout na psa a přivřít do dveří kočku, deroucí se zvenčí dovnitř a když se v zahradě dokážete vyhnout nastraženému kočičinci, považujete se za osobního oblíbence bohů. Když ne, zjistíte to velmi rychle po příchodu do práce a vlastně vás to ani nepřekvapí.

Syndrom ANB

Černobílošedou kombinaci barev pokládám za mimořádně zdařilou, troufnu si říct až dramatickou, ale pravdou je, že koncem ledna většinou mívám toho "dramatu" dost a dříve tak efektně se rýsující černé větve proti vycmrndlému nebi mě zanechávají stejně chladnou jako závody v házení šipek nebo přednáška o těžbě uhlí. Zívám nudou nad rozmanitostí vloček, z šedého nebe napíchnutého na vršky jasanů a lip mívám klaustrofobii a z pohledu do kalendáře na mne padá deprese. Mám prostě zase ANB.

Zimní pohádka

A tuhle znáte? Kdysi dávno žilo v malé vesničce skryté mezi smrkovými lesy střežené dvěma vršky děvče, které nemělo rádo zimu. Říkejme tomu děvčeti třeba Pecka. Pecku trochu omlouvalo její mládí a taky to, že se narodila v červenci a tudíž se pokládala za člověka výhradně letního, který snese sníh v knize o Mumincích, ale ve skutečnosti je předurčený k povalování na dece mezi rybízy, plavání v rybnících Sykovec nebo Medlov, čichání vůně šeříků, růží, čerstvě posečené trávy, deště a vyhlížení hvězdy padající tmavě modrou letní nocí, aby si mohl něco přát. Svůj podíl viny na tom ale nesl i rázovitý tatík Pecky, který si umanul, že z ní přes její odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním a naprostý nedostatek ctižádosti a sportovního ducha, vychová lyžaře, když už se tedy narodila v kraji běžkařů, protkaném každou zimu složitým vzorem vyjetých tratí tak hustě, až připomínal nedbale zaštupovanou ponožku a kde se zvolání Stopa! běžně používalo místo pozdravu. Kdykoliv se ve vesničce konaly Párkové závody, snesl z půdy zaprášené lyže, navoskoval je, pošteloval složité starodávné vázání, které nikdy nepasovalo na lyžáky a naopak a vyslal Pecku závodit. Chyběla jen slova: ,,Bez medaile se domů nevracej!"

Ohlédnutí za babím létem

Babí léto prý získalo své pojmenování podle pavučinek typických pro toto období, které poletují vzduchem a ať vkročíte kamkoliv, lepí se vám na obličej. Jejich barva připomínala lidem šedivé, babkovské vlasy a proto babí léto. Jinde jsem se zas dočetla, že jde podobenství přirovnávající přírodu k ženě. Jaro je děvčátko s vlasy plnými květů jabloní, sasanek, sněženek a bledulí. Mladá dívka oděná do svěží zeleně s duhovou šerpou a růžovým věnečkem je obrazem léta. Babí léto je pak žena, která je ještě třeba docela pěkná, ale tak jako slunce v tomto čase sice svítí, ale už nemá takovou sílu, i tato žena je sice ještě celkem k světu, ale už nemá tu páru, co zamlada.

Snílek

V březnu vyhlásil Petr Vápeník/ Čerf na svém blogu zajímavou soutěž, ve které šlo o to pojmenovat Petrovy fotografie z cyklu nazvaného Fantaskní příběhy ze světa kůry. Protože jsou to překrásné fotky a vymýšlení názvů mě moc baví, zúčastnila jsme se také. Pojmenovala jsem všechny fotografie a užila si příjemné chvíle při prohlížení fotek a hledání příběhů v nich ukrytých, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude jeden z mých názvů, který se Petrovi zalíbí a já si budu moct za odměnu vybrat jednu z fotografií. Život je plný překvapení, stalo se. Dívka s culíkem a přísný srnčí bůh zabodovali.

Pár fotek z léta

Zdá se mi to jako včera, co jsem hledala inspiraci na výrobu narozeninových pozvánek na Jirkovu padesátku. V březnu jsem plánovala, že oslava bude v květnu. Z toho ale nakonec sešlo, protože místní stará škola, ve které měla oslava proběhnout, byla na každý květnový víkend a začátek června obsazená a tak, i když je Jiří květnový, slavili jsme až v červnu.

Květnové focení

O svůj foťák jsem přišla, ale neteř mi na dobu neomezenou - prý fotí výhradně mobilem - půjčila foťáček svůj. Když Anička řekla, že by chtěla nafotit pár obrázků na facebook, přišlo mi to jako ideální chvíle na jeho vyzkoušení. A tak jsem si vyšly do zahrady a na louku. Bylo nám společně moc hezky, nacvakala jsem asi třicet fotek, ze kterých si dokonce i moje náročná dcera nakonec vybrala.

Štěstí je, když...

Štěstí je, když se v neděli ráno probudíte a z kuchyně slyšíte mamku rachotit nádobím. S líným protahováním vylezete z postele. Dům voní čerstvě uvařenou kávou a ještě něčím jiným, něčím dobrým, co bude k obědu. To kafe si zrovna s tátou uvařili a nesou si ho pod jabloň na zahradu, kde ho budou popíjet, ujídat k němu miňonky nebo esíčka nebo kakaové věnečky, smát se, nebo hádat, to se taky někdy stane, ale jsou to jen takové načechrané beránčí mráčky na bleděmodrém nebi, žádná zlá, bouřková mračna. Před polednem, když už se skoro chystá na stůl, je potřeba zaběhnout pro petržel do polévky. To je váš úkol a tak vyběhnete do zahrady a když jdete kolem okna do kuchyně, smísí se vůně sváteční nudlové polévky, kterou vy zrovna nemusíte, s vůní trávy, šeříku, růží, nebo floxů, ke které se vzápětí přidá vůně čerstvě utržené petržele nebo pažitky. Chvilku zůstanete před oknem v úžasu stát, protože ten váš svět, který vás zrovna obklopuje je krásné, bezpečné místo, cítíte to - teplý závan, který pohladí a hned je zase pryč - ale ještě to nedokážete docenit.

Stopy

Blondýnka Simča svou výzvu STOPA inspirovanou Dnem země, který připadá na 22.4. a věnovanou zvířatům, uvedla krásným citátem od Franze Kafky - Nepadá sníh, aby zahubil svět, ale aby každé zvíře ukázalo svou stopu. Že se zúčastním, jsem věděla hned, jen jsem si nebyla jistá, jakého tvorečka zvolit a jakou formou ho přiblížit.

Kouzelná okna

Na mrazivém počasí, které panovalo v nedávných dnech, jsem nakonec přece jenom objevila něco pěkného. Každé ráno jsem obcházela okna a těšila se, čím mě mistr překvapí. 

Nekutil a nešvadlena

Říká se, že bohy nic tak nepobaví, jako když naplno, nahlas a nejlépe písemně vyjevíme své úmysly, přání, tužby a naděje. Nějak jsem na to pozapomněla, protože jinak bych byla při svém prosincovém bilancování poněkud opatrnější a nejspíš bych nebyla zas tak žhavá ten nový rok honem, honem "nakrojit". V jednom jsem se však nemýlila, každý den nového roku je skutečně výzva. Výzva především co se zachování zdravého rozumu týče.

I když... potýkám se se sílící obavou, zda je v mém případě ještě co zachovávat.

Od Vánoc do Vánoc

Rok 2017 se zvolna blíží ke konci, aby byl vystřídán rokem novým, čerstvým jako salát ze zahrádky, jako domácí pečivo. Doufejme, že jako povedené pečivo, protože i kdyby byl domácí chleba sebečerstvější, pokud mu něco chybí, je nedopečený nebo sražený jeho domáckost a čerstvost jsou zcela nepodstatné. Ze starého roku nám zbývá už jen malý dílek, jen takový skrojek a bude tu bochník nový, vzbuzující naděje, očekávání i obavy. Užijeme si ho ještě za těch 364 dnů dost a dost a tak ho prozatím nechám být, ať si čeká tam někde za oponou a raději Vám povím něco málo o roce stále ještě letošním, o roce 2017

Kočka na pomerančích a jiné

Moc jsem toho v poslední době nevyfotila, ale pár obrázků jsem přece jenom cvakla, je to taková všehochuť všedních dnů. Prostě všehochuť na Všehochuti. 

Co bylo mezitím

Moji milí blogoví přátelé, možná jste si všimli, že se v poslední době vyskytuji na blogu velmi málo a když už, tak přidávám spíš fotky a své rozsáhlé emotivní výlevy jsem omezila na stručné popisky. A třeba jste si někteří pomysleli Kdo ví, co s ní je? Ale ať už pomysleli nebo ne, já Vám to stejně povím. 

Ledové království

1.1.2017 jsem se zřekla novoročního funění před televizí doplněného dojídáním perfektně rozleženého cukroví a neméně chutných chlebíčků, do kapsy bundy jsem vrazila foťák, do druhé banán pro strýčka příhodu nebo laskavou kouzelnou babičku (nebo opičku?) a vyrazila jsem funět do mrazivého slunečného dne. Babičku ani dědu ba ani strýčka s opičkou ani bez opičky jsem nepotkala - banán jsem snědla, ještě než jsem prošla kolem posledního baráku a v tom byl možná ten problém - ale potkalo mě něco jiného, něco naprosto úžasného a kouzelného. Za prvním kopcem a prvním potůčkem, na malé loučce uprostřed lesů jsem vstoupila do Ledového království, kterým zřejmě jen malou chvilku přede mnou prošla sošná Elsa. Ve vzduchu to tam ještě pořád jiskřilo diamantovým prachem a v tichu, které na venkově následuje jenom těsně po svátečním obědě, jsem zaslechla jak ledoví motýli šelestí křídly, jak ojíněná stébla jemňoulince cinkají při sebemenším vánku, zaslechla jsem i přeopatrné protahování kamenů zahalených do huňatých sněhobílých kožíšků a tichounké popraskávání složitě tvarovaných ledových lístků a květů. Podívejte se na mé fotky a možná něco z toho zaslechnete i vy.

Já sním o Vánocích bílých...

V jedné krásné písni se zpívá Já sním o Vánocích bílých... a při současném nevyzpytatelném počasí nám kolikrát ani nic jiného nezbývalo, než si nechat o Vánocích jak z Ladových obrázků zdát. Letos ale ne, letos stačí kouknout z okna, vyjít do ulic, do kraje a nechat se okouzlit tou bílou krásou, které je pravda někdy až moc, zvlášť pro nás teplomilné, ale ani my letní, nemůžeme popřít že k Vánocům to prostě patří.

Anatidaefobie v praxi

Fobií existuje spousta a jsou velmi různorodé a často doslova k neuvěření. Skoro bych řekla, že fobii může mít člověk úplně z čehokoli. Z mnoha úzkostných poruch bych ráda uvedla alespoň pár fobií, co mě nejvíc zaujaly, ale věřte, že zdaleka to nejsou ty nejprdlejší.