Plast story

Herna

,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý voči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.

Po ulici projelo auto a na okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem, místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny, světlejší a stínovou.

Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.

,,Chceš asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či pěstí..

Procesí vln hořkoslané /2/

Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.

Procesí vln hořkoslané

Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější trvala na tom, ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.

Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.

Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Čekání na zítra

Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.

Jsi tu?

Stávala u okna otevřeného do léta. Hubená jako toulavá kočka. Pod dlouhým bílým trikem o tři čísla větším než potřebovala, se jí rýsovaly vystouplé lopatky. Nebo křídla. Když jsem k ní přistoupila a zeptala se: " Znám tě? " ani neotočila hlavu. Jen jí lehce potřásla, až jí dlouhé ucourané vlasy zavířily kolem obličeje. Ukazovák pravé ruky si položila na ústa. To odmítavé gesto bolelo víc, než bych si myslela.

" Nesmíš se mnou mluvit? Proč? " Bez jediného slova natáhla drobnou bílou ruku a pařátkem, který mě předtím vyzýval k mlčení, ukázala někam ven. Sledovala jsem naznačený směr a ten pohled mě ochromil. Vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovaném papíře.

Nikdo se dloho nezdrží /6/

Velký šéf

Z města se Honza vrátil v půl jedenácté. Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět. Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku. Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.

Nikdo se dlouho nezdrží /5/

Hlasy z minulosti

Napadlo mě, že si na ty schody chvilku sednu, než se trochu vzpamatuju a přestanou se mně třást nohy. Pak mně ale hlavou blesklo něco tak neuvěřitelnýho a přitom dokonale logickýho, že jsem vyskočil a rozběhl se do našeho, vlastně už jen mýho, kumbálu. Co když mě Kasandra vůbec nezradil? Třeba se mu něco stalo a Josef je v tom nejspíš nějak zapletenej. Co když jsem zradil já jeho? Kruci, co mně to ten starej bajkař povídal, když jsme spolu mluvili naposledy? Nemohl jsem si vzpomenout, už už jsme to měl na jazyku a pak to zas bylo pryč. Znáte to. Jen mně pořád běželo před očima to naše seznámení v parku. Žlutý listí se snáší pomalu na zem, na tváři mě hřejou teplý paprsky podzimního slunce a vedle mě si zrovna přisedl divnej chlápek. Shodou okolností nejlepší chlap, jakýho jsem kdy znal.

Nikdo se dlouho nezdrží /4/

Nahoru a dolů

Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, vlastně spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.

Nikdo se dlouho nezdrží /3/

Otevřená dlaň

V útulku pro bezdomáky nazvaném Otevřená dlaň se mně zalíbilo hned, jak jsme tam vlezli. Mladík v batikovaný košili si nás zapsal, ale to bylo všechno, žádný vyptávání. Dostali jsme polívku, chleba kolik kdo chtěl a navrch jabko. Na pokoji bylo šest postelí. V přízemí a prvním patře bylo myslím šest nebo osm podobnejch pokojů, s různym počtem postelí od tří po šest a dvě koupelny. Dole vedle vchodu velká hala s něčím jako recepce a prostorná jídelna vymalovaná oranžovou a žlutou. Byl jsem z toho u vytržení a nadával si do hlupáků, že jsme se sem neuchýlili už dávno. Tohle bylo místo, kde se člověk mohl odrazit ode dna, cejtil jsem, že jsme tam správně. Znáte to.

Nikdo se dlouho nezdrží /2/

 Kasandra

Dalších pár měsíců si vybavuju jen matně. Odjel jsem z rodnýho města nejbližším vlakem a bylo mně úplně jedno kam. Tentokrát jsem si jízdenku ještě koupil, ale pak, jak docházely peníze, jsem jezdil už jen na černo, nebo stopem a nebo chodil pěšky. Zcestoval jsem spoustu měst a prošel spoustu vesnic. Potkal jsem lidi milý i úplný magory a vygumovance a zažil spoustu nesdělitelnejch věcí. Jak chcete někomu popsat východ slunce, vůni sena, houbu v mechu, jedno jakou? Nebo letní kino a na plátně Forest Gumpa nebo King Konga ? Toho novýho, se speciálníma efektama a vedle sebe další speciální efekt, krásnou holku, co vám bezvýhradně věří, že tohle je teď a navždy. V takový dny věříte, že smrt je jen pověra a láska je věčná. Omlouvám se za ten patos, ale tak to prostě je.

Nikdo se dlouho nezdrží

Dvě náštěvy

Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje, ono je to totiž děsně nakažlivý....

Na shledanou, paní vychovatelko... Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....

Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...

Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...

A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.

Tak se mně to teda tenkrát jevilo.

Kalný proud /2/

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný mužský, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň strachu. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Kalný proud

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere?

 

Nedělní odpoledne

,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňoňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedeme zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla smíšeného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.

,,Monikóó !" zařvala znovu.

Volba

Zpráva č.1

od: Zoe / pro: Tajfun

NM1120 v pořádku dorazila na místo určení. První dojem - šero, chlad, nevlídno. Cílová skupina objektů zaznamenána. Asimilace se jeví jako možná. Patrně to nebude problém. Hledám vhodné místo k přenocování. Schází mi moje vyhřátá buňka i společnost. Jinak vše v pořádku. Dobrou noc, Tajfune!

Perspektivní muž /2/

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Perspektivní muž

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.

Noční myšlenky

Bruno seděl v pokoji dětí a znuděně shlížel na dvě pokojně oddechující hromádky pestrobarevných peřin. Světlo noční lampičky s obrázky krtka, ježka a myšky osvětlovalo jeho nevýraznou nehybnou tvář. Oči však byly živé a nepříjemně pozorné. Věděl, že už to nebude dlouho trvat. Čekala ho práce.

Dárek /2/

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

Dárek

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.

Deset let s blogem

28.ledna 2010 v 8.32 ráno jsem vložila na blog, který jsem v předchozích dnech horko těžko slepila dohromady, svůj první článek. Náš počítač senior, který jsme od kohosi dostali, byl tak pomalý, že než se rozběhl, stihla jsem si uvařit kafe, vypustit ven kočky, kafe vypít a ještě si dojít na záchod. Přesto chvíle s intarnetem, jak říkal pan Dvořák, kamarádčin tatínek, byly pro mě na dlouhou dobu časem kouzel a zázraků. Připadala jsem si jako objevitel nového kontinentu, který malými krůčky obchází neznámé místo, aby je alespoň nepatrně zmapoval a vštípil si do paměti pár záchytných bodů. Klíčové slovo jsou krůčky. Pidikrůčky.

Kdo si hraje, nezlobí (se)

Netuším, jestli existuje nějaká univerzální odpověď na otázku Jak být šťastný? Štěstí pro každého představuje něco jiného a má tisícero podob. Jsou štěstí obrovská, takříkajíc štěstí v rodinném balení; třeba když přijde na svět úplně nový človíček. Nebo když se nějaký jiný, už trošku větší človíček, poprvé pustí nábytku a vydá se na špacír přes celý obývák střežený a doslova nadnášený tátovým pyšným úsměvem a máminýma rozzářenýma očima. Nebo když ten malý člověk poprvé sám objede dům na kole a ani jednou přitom nesletí. Když přinese první jedničku v písance a pak maturitní vysvědčení a pak jednou třeba černobílou fotku z ultrazvuku, na které v hromadě šmouh a čar spíš tušíte než vidíte takovou malou fazolku, vaši osobní záruku nesmrtelnosti.

TO - Stephen King

Existují knihy, které se zájmem přečteme a pak je odložíme a časem zapomeneme, o čem byly. Takové jednohubky pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle. Občas se vyskytnou i knihy, u kterých přemýšlíme, proč vůbec byly napsány; v takových chvílích jsme my pravověrní čtenáři asi nejblíže pochopení myšlenky e-knih, protože někdy to je opravdu plýtvání papírem. A pak je několik autorů, několik knih, ke kterým se vracíme opakovaně, které nikdy nezklamou. Knihy, které stojí v knihovně na čestném místě - pokud neleží přímo na polici nad postelí nebo vedle postele. Knihy, které pod zánovními přebaly - protože kdo by si chtěl zničit ten krásný obal - skrývají izolepou mnohokrát vyspravovanou, častým čtením poničenou vazbu a uvnitř se vedle příběhu autorova vine i kousek příběhu čtenáře, jako by na chvilku ty dva odlišné příběhy běžely vedle sebe a sem tam se dotkly a prolnuly.

Terapie krásou

Možná taky znáte ty dny, kdy jde všechno šejdrem. Bez nálady se po ránu dopotácíte do koupelny, kde vás dorazí pohled do zrcadla. V hlubokém rozrušení z toho, co jste zahlédli v zrcadle, se vám roztřese ruka, takže se polijete kafem, kterým zapíjíte celozrnné žitné pečivo, vitamíny, vápník, vlákninu, Menoxin a brufen. Do práce dorazíte pozdě, protože klíč zůstal v kapse politých kalhot a než vám to dojde, převrátíte vzhůru nohama půl baráku. Jdete sice pozdě, ale před odchodem z domu zaručeně stihnete šlápnout na psa a přivřít do dveří kočku, deroucí se zvenčí dovnitř a když se v zahradě dokážete vyhnout nastraženému kočičinci, považujete se za osobního oblíbence bohů. Když ne, zjistíte to velmi rychle po příchodu do práce a vlastně vás to ani nepřekvapí.

Syndrom ANB

Černobílošedou kombinaci barev pokládám za mimořádně zdařilou, troufnu si říct až dramatickou, ale pravdou je, že koncem ledna většinou mívám toho "dramatu" dost a dříve tak efektně se rýsující černé větve proti vycmrndlému nebi mě zanechávají stejně chladnou jako závody v házení šipek nebo přednáška o těžbě uhlí. Zívám nudou nad rozmanitostí vloček, z šedého nebe napíchnutého na vršky jasanů a lip mívám klaustrofobii a z pohledu do kalendáře na mne padá deprese. Mám prostě zase ANB.

Zimní pohádka

A tuhle znáte? Kdysi dávno žilo v malé vesničce skryté mezi smrkovými lesy střežené dvěma vršky děvče, které nemělo rádo zimu. Říkejme tomu děvčeti třeba Pecka. Pecku trochu omlouvalo její mládí a taky to, že se narodila v červenci a tudíž se pokládala za člověka výhradně letního, který snese sníh v knize o Mumincích, ale ve skutečnosti je předurčený k povalování na dece mezi rybízy, plavání v rybnících Sykovec nebo Medlov, čichání vůně šeříků, růží, čerstvě posečené trávy, deště a vyhlížení hvězdy padající tmavě modrou letní nocí, aby si mohl něco přát. Svůj podíl viny na tom ale nesl i rázovitý tatík Pecky, který si umanul, že z ní přes její odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním a naprostý nedostatek ctižádosti a sportovního ducha, vychová lyžaře, když už se tedy narodila v kraji běžkařů, protkaném každou zimu složitým vzorem vyjetých tratí tak hustě, až připomínal nedbale zaštupovanou ponožku a kde se zvolání Stopa! běžně používalo místo pozdravu. Kdykoliv se ve vesničce konaly Párkové závody, snesl z půdy zaprášené lyže, navoskoval je, pošteloval složité starodávné vázání, které nikdy nepasovalo na lyžáky a naopak a vyslal Pecku závodit. Chyběla jen slova: ,,Bez medaile se domů nevracej!"

Ohlédnutí za babím létem

Babí léto prý získalo své pojmenování podle pavučinek typických pro toto období, které poletují vzduchem a ať vkročíte kamkoliv, lepí se vám na obličej. Jejich barva připomínala lidem šedivé, babkovské vlasy a proto babí léto. Jinde jsem se zas dočetla, že jde podobenství přirovnávající přírodu k ženě. Jaro je děvčátko s vlasy plnými květů jabloní, sasanek, sněženek a bledulí. Mladá dívka oděná do svěží zeleně s duhovou šerpou a růžovým věnečkem je obrazem léta. Babí léto je pak žena, která je ještě třeba docela pěkná, ale tak jako slunce v tomto čase sice svítí, ale už nemá takovou sílu, i tato žena je sice ještě celkem k světu, ale už nemá tu páru, co zamlada.

Snílek

V březnu vyhlásil Petr Vápeník/ Čerf na svém blogu zajímavou soutěž, ve které šlo o to pojmenovat Petrovy fotografie z cyklu nazvaného Fantaskní příběhy ze světa kůry. Protože jsou to překrásné fotky a vymýšlení názvů mě moc baví, zúčastnila jsme se také. Pojmenovala jsem všechny fotografie a užila si příjemné chvíle při prohlížení fotek a hledání příběhů v nich ukrytých, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude jeden z mých názvů, který se Petrovi zalíbí a já si budu moct za odměnu vybrat jednu z fotografií. Život je plný překvapení, stalo se. Dívka s culíkem a přísný srnčí bůh zabodovali.

Pár fotek z léta

Zdá se mi to jako včera, co jsem hledala inspiraci na výrobu narozeninových pozvánek na Jirkovu padesátku. V březnu jsem plánovala, že oslava bude v květnu. Z toho ale nakonec sešlo, protože místní stará škola, ve které měla oslava proběhnout, byla na každý květnový víkend a začátek června obsazená a tak, i když je Jiří květnový, slavili jsme až v červnu.