Na rozhraní

Výhled z cukřenky nebyl tak zajímavý, jak si představovala. Ani když vylezla na třetí schůdek kostkového cukru, nedohlédla nějak podstatně dál. Kolem se prostírala stále stejná krajina. Modrá a bílá pole se pravidelně střídala. Opatrně vylezla z cukřenky a sjela na jedno z bílých políček. Pod bosýma nohama cítila hrubou texturu látky. Ne, to nebyla šachovnice, jak se původně domnívala. Byl to ubrus, povědomý a táhnoucí se do dáli. Kolem produsal kůň a za ním uháněla věž prozpěvující si známou melodii. Chvilku ji nechala ozvěnou doznívat v mysli a pak překvapeně zamrkala. Znělo to jako jede jede mašinka. Nechápavě zakroutila hlavou a její hlava těžká jako medicinbal se hladce a elegantně protočila na krku o stoosmdesát stupňů a pak ještě jednou téměř kolem dokola. Pootočením se před ní objevil nový obzor. Vydala se k těm temným obrysům.

Divnej

Nikdo netušil, odkud přišel. Jednoho dne se objevil jako déšť nebo vítr. Přírodní úkaz v černém pršiplášti. Jeho zjev rozvířil stojaté vody a zvedl kal ode dna rybníčku poklidného vesnického života. Jeho příchod byl provázen hromadou klepů a dohadů, obzvlášť svíčkové báby si na něm smlsly. Stal se vděčným, pravidelně propíraným tématem pivních řečí. Chlapi se předháněli ve vymýšlení detailů z jeho života. Prostá skutečnost, že vlastně nikdo nic nevěděl, nahrávala fantazii a tak se v ústech alkoholem posilněných, amatérských kriminalistů měnil z uprchlého trestance v oklamaného manžela, z cestovatele časem v pomateného profesora, schizofrenního umělce nebo vyznavače alternativního způsobu života. Všechny teorie se zdály stejně pravděpodobné. Jediné na čem se shodla celá ves, bylo konstatování, že je to fakt divnej patron. Časem se přezdívka ustálila na pouhém Divnej.

Šotek

Když jsem poprvé uviděla ten pokoj, pochopila jsem, že je mé putování u konce. Netušila jsem, jaký ten konec bude. Přesto jsem necítila úzkost. Když cesta trvá dlouho s každým dnem, s každým dalším krokem za sebou necháš malý kousek strachu. Odloupne se jako přebytečná slupka. Rozhlížela jsem se po místnosti s prkennou podlahou ohlazenou do matného lesku, po těžkopádně působícím nábytku z tmavého dřeva tyčícího se nade mnou a kolem mne jako skalní město. Modře natřená okna zdobily bujné muškáty a pestře kvetoucí azalky. Záclony povlávaly v letním vánku, který přinášel omamnou vůni lipových květů a zaschlé trávy. Ten pokoj pro mne měl postrádaný a nekonečně dlouho hledaný půvab. Důstojnost a klid. Z mého pohledu ze škvíry za jednou z noh starého zrcadla, ne nepodobné zatnutému dravčímu pařátu, se zdál i ve své obrovitosti útulný jako doupě. Vylezla jsem na stolek nesoucí to nemoderní zašlé zrcadlo se zdobeným rámem a usadila se mezi fotkami vykulených mimin, rozesmátých kluků a holek s chybějícími předními zuby a svátečně vystrojených dvojic držících se za ruce.

Na zip /2/

Radim

Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke skříňce s šitím a různými jinými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku. Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako spíš to, co zůstalo nevyslovené.

Na zip

Daniela

Proklouzla dveřmi jako myška. Jako obézní myška, ušklíbla se pro sebe bez špetky humoru. Pohledem přelétla manželskou postel rodičů se srdíčkovým povlečením. Mají povlečení jako puberťáci, napadlo ji. Škoda, že ten symbol lásky u nás doma zdobí jen peřiny, vzpomněla si na tátu a na... Zahnala zrádná slova zpět do ohrádky nevědění a zaklapla za nimi petlici. Oči upoutalo něco jiného. Na mámině skříni visely nové šaty od babičky. Plesové šaty broskvové barvy, ta přece sluší blondýnkám, že babi? s nenápadnou stříbrnou výšivkou kolem výstřihu. Představila si sama sebe oděnou v tom princeznovském modelu. Vedena hlasem roztouženého srdce sňala šaty z ramínka a nepřítomně si je přetáhla přes hlavu. Věděla, že dělá cosi nevýslovného, co nemůže dobře dopadnout. Přesto, nebo snad právě proto pokračovala dál.

Farma

1

Jsem jen obyčejnej farmář. Vendelín Motyčka se jmenuju a můžu vám říct všechno, co jste kdy chtěli vědět o pěstování brambor, řepy, o mandelinkách a bramborový plísni, o stříhání ovcí, nebo o výrobě kozích sýrů. Ale proč věci fungujou jak fungujou, proč to všechno takhle je, na to se mě neptejte. Celý dny se motám kolem dobytka a polí. Sázím, seju, stříhám, pasu a dojím, ořu a vláčím a sklízím. Baví mě to. Tady u nás to tak dělají všichni. Svět, jak ho znám, je jedna velká farma a my farmáři se pokoušíme vydělat si na svý skromný živobytí. Náš život plyne jako voda regulovaného vodního toku. Plynule a zvolna. Největší událostí posledních měsíců je sousedův nový traktor a pak - dovolím si, pochlubit se - moje výstavní dýně, která vyrostla do tvaru a velikosti jakési obří misky nebo snad talíře, jak říkal Tlučhuba.

Dokonalý den

Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek červnového slunce a zašimral ji na tváři. Neochotně se vymanila za snů a rukou si přejela přes obličej, jako by chtěla ten prchavý dotek uvěznit v dlani. Skopla pokrývku do nohou postele a bosá prošla domem. V kuchyni poloautomatickými pohyby odměřila kávu a vodu a zapnula překapávač. Pak vyšla do zahrady. Dlažba na terase ji ostře zastudila do nohou a pocit pronikavý jako ledová dýka jí proběhl lýtky až k temeni a postrčil ji z polobdění do reality. Od keramického květináče s mohutným ibiškem se odlepil stín, pružným krokem šelmy se přiloudal k ní a jemně se jí třel o nohy. Na modrobíle pruhovaném stole ladícím se zahradním nábytkem se další šelmička zaujatě věnovala své ranní hygieně.

Plast story /3/

Xaver a Ida

O dost později téže noci seděli Xaver a Číman na vrcholku květovaného křesla, odkud byl nejkrásnější výhled na srpek měsíce zvolna putující za oknem. Vychutnávali přátelské ticho.

Tak příjemně dokážou mlčet jen opravdu dobří přátelé a přesně tím se této magické noci Xaver s Čímanem stali. Pak si Číman povzdechnul a napřímil ramena, jako by dospěl k závažnému rozhodnutí.

Plast story /2/

Číman

,,Tak chlapi a zvlášť vy žlutý, dneska chci vidět pořádnou hru. Koncert, zahrajte mně koncert těma klackama. Tým je komplet a tak doufám, že to nebude zas takovej propadák jak tuhlevá. "

Modrovous stočil oko k nové posile týmu a blahosklonně hráči pokynul.

,,Jak ti řikaj, mladej?"

Hráč postoupil o krok kupředu, pak zase ucouvl a v rozpacích proháněl hokejkou imaginární puk ze strany na stranu.

,,Jmenuju se... jmenuju se... Číjina," vydechl konečně a sklopil hlavu.

Tým zaburácel smíchy. Modrovous, který se sám neubránil úsměvu, je ztišil jediným mávnutím tlapy a rozvážně promluvil.

,,U samotnýho Chevy, kdo ti, chlapče, dal tak pitomý jméno?"

,,Vybral jsem si ho sám," pohodil Číjina vzpurně hlavou.

,,Poslouchej, mladej, já sem brázdil tyhle bouřlivý vody už v časech, kdy ste vy všichni byli nevědomá hmota někde v podzemí... a ty se mně ňáko nelíbíš..."

,,Vy taky nejste zrovna krasavec," odsekl Číjina a zlostně udeřil hokejkou do stolu.

Plast story

Herna

,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý voči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.

Po ulici projelo auto a na okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem, místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny, světlejší a stínovou.

Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.

,,Chceš asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či pěstí..

Procesí vln hořkoslané /2/

Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.

Procesí vln hořkoslané

Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější trvala na tom, ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.

Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.

Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Čekání na zítra

Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.

Jsi tu?

Stávala u okna otevřeného do léta. Hubená jako toulavá kočka. Pod dlouhým bílým trikem o tři čísla větším než potřebovala, se jí rýsovaly vystouplé lopatky. Nebo křídla. Když jsem k ní přistoupila a zeptala se: " Znám tě? " ani neotočila hlavu. Jen jí lehce potřásla, až jí dlouhé ucourané vlasy zavířily kolem obličeje. Ukazovák pravé ruky si položila na ústa. To odmítavé gesto bolelo víc, než bych si myslela.

" Nesmíš se mnou mluvit? Proč? " Bez jediného slova natáhla drobnou bílou ruku a pařátkem, který mě předtím vyzýval k mlčení, ukázala někam ven. Sledovala jsem naznačený směr a ten pohled mě ochromil. Vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovaném papíře.

Nikdo se dloho nezdrží /6/

Velký šéf

Z města se Honza vrátil v půl jedenácté. Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět. Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku. Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.

Nikdo se dlouho nezdrží /5/

Hlasy z minulosti

Napadlo mě, že si na ty schody chvilku sednu, než se trochu vzpamatuju a přestanou se mně třást nohy. Pak mně ale hlavou blesklo něco tak neuvěřitelnýho a přitom dokonale logickýho, že jsem vyskočil a rozběhl se do našeho, vlastně už jen mýho, kumbálu. Co když mě Kasandra vůbec nezradil? Třeba se mu něco stalo a Josef je v tom nejspíš nějak zapletenej. Co když jsem zradil já jeho? Kruci, co mně to ten starej bajkař povídal, když jsme spolu mluvili naposledy? Nemohl jsem si vzpomenout, už už jsme to měl na jazyku a pak to zas bylo pryč. Znáte to. Jen mně pořád běželo před očima to naše seznámení v parku. Žlutý listí se snáší pomalu na zem, na tváři mě hřejou teplý paprsky podzimního slunce a vedle mě si zrovna přisedl divnej chlápek. Shodou okolností nejlepší chlap, jakýho jsem kdy znal.

Nikdo se dlouho nezdrží /4/

Nahoru a dolů

Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, vlastně spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.

Nikdo se dlouho nezdrží /3/

Otevřená dlaň

V útulku pro bezdomáky nazvaném Otevřená dlaň se mně zalíbilo hned, jak jsme tam vlezli. Mladík v batikovaný košili si nás zapsal, ale to bylo všechno, žádný vyptávání. Dostali jsme polívku, chleba kolik kdo chtěl a navrch jabko. Na pokoji bylo šest postelí. V přízemí a prvním patře bylo myslím šest nebo osm podobnejch pokojů, s různym počtem postelí od tří po šest a dvě koupelny. Dole vedle vchodu velká hala s něčím jako recepce a prostorná jídelna vymalovaná oranžovou a žlutou. Byl jsem z toho u vytržení a nadával si do hlupáků, že jsme se sem neuchýlili už dávno. Tohle bylo místo, kde se člověk mohl odrazit ode dna, cejtil jsem, že jsme tam správně. Znáte to.

Nikdo se dlouho nezdrží /2/

 Kasandra

Dalších pár měsíců si vybavuju jen matně. Odjel jsem z rodnýho města nejbližším vlakem a bylo mně úplně jedno kam. Tentokrát jsem si jízdenku ještě koupil, ale pak, jak docházely peníze, jsem jezdil už jen na černo, nebo stopem a nebo chodil pěšky. Zcestoval jsem spoustu měst a prošel spoustu vesnic. Potkal jsem lidi milý i úplný magory a vygumovance a zažil spoustu nesdělitelnejch věcí. Jak chcete někomu popsat východ slunce, vůni sena, houbu v mechu, jedno jakou? Nebo letní kino a na plátně Forest Gumpa nebo King Konga ? Toho novýho, se speciálníma efektama a vedle sebe další speciální efekt, krásnou holku, co vám bezvýhradně věří, že tohle je teď a navždy. V takový dny věříte, že smrt je jen pověra a láska je věčná. Omlouvám se za ten patos, ale tak to prostě je.

Nikdo se dlouho nezdrží

Dvě náštěvy

Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje, ono je to totiž děsně nakažlivý....

Na shledanou, paní vychovatelko... Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....

Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...

Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...

A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.

Tak se mně to teda tenkrát jevilo.

Kalný proud /2/

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný mužský, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň strachu. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Kalný proud

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere?

 

Nedělní odpoledne

,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňoňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedeme zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla smíšeného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.

,,Monikóó !" zařvala znovu.

Volba

Zpráva č.1

od: Zoe / pro: Tajfun

NM1120 v pořádku dorazila na místo určení. První dojem - šero, chlad, nevlídno. Cílová skupina objektů zaznamenána. Asimilace se jeví jako možná. Patrně to nebude problém. Hledám vhodné místo k přenocování. Schází mi moje vyhřátá buňka i společnost. Jinak vše v pořádku. Dobrou noc, Tajfune!

Perspektivní muž /2/

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Perspektivní muž

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.

Noční myšlenky

Bruno seděl v pokoji dětí a znuděně shlížel na dvě pokojně oddechující hromádky pestrobarevných peřin. Světlo noční lampičky s obrázky krtka, ježka a myšky osvětlovalo jeho nevýraznou nehybnou tvář. Oči však byly živé a nepříjemně pozorné. Věděl, že už to nebude dlouho trvat. Čekala ho práce.

Dárek /2/

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

Dárek

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.