TO - Stephen King

Existují knihy, které se zájmem přečteme a pak je odložíme a časem zapomeneme, o čem byly. Takové jednohubky pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle. Občas se vyskytnou i knihy, u kterých přemýšlíme, proč vůbec byly napsány; v takových chvílích jsme my pravověrní čtenáři asi nejblíže pochopení myšlenky e-knih, protože někdy to je opravdu plýtvání papírem. A pak je několik autorů, několik knih, ke kterým se vracíme opakovaně, které nikdy nezklamou. Knihy, které stojí v knihovně na čestném místě - pokud neleží přímo na polici nad postelí nebo vedle postele. Knihy, které pod zánovními přebaly - protože kdo by si chtěl zničit ten krásný obal - skrývají izolepou mnohokrát vyspravovanou, častým čtením poničenou vazbu a uvnitř se vedle příběhu autorova vine i kousek příběhu čtenáře, jako by na chvilku ty dva odlišné příběhy běžely vedle sebe a sem tam se dotkly a prolnuly.

Terapie krásou

Možná taky znáte ty dny, kdy jde všechno šejdrem. Bez nálady se po ránu dopotácíte do koupelny, kde vás dorazí pohled do zrcadla. V hlubokém rozrušení z toho, co jste zahlédli v zrcadle, se vám roztřese ruka, takže se polijete kafem, kterým zapíjíte celozrnné žitné pečivo, vitamíny, vápník, vlákninu, Menoxin a brufen. Do práce dorazíte pozdě, protože klíč zůstal v kapse politých kalhot a než vám to dojde, převrátíte vzhůru nohama půl baráku. Jdete sice pozdě, ale před odchodem z domu zaručeně stihnete šlápnout na psa a přivřít do dveří kočku, deroucí se zvenčí dovnitř a když se v zahradě dokážete vyhnout nastraženému kočičinci, považujete se za osobního oblíbence bohů. Když ne, zjistíte to velmi rychle po příchodu do práce a vlastně vás to ani nepřekvapí.

Syndrom ANB

Černobílošedou kombinaci barev pokládám za mimořádně zdařilou, troufnu si říct až dramatickou, ale pravdou je, že koncem ledna většinou mívám toho "dramatu" dost a dříve tak efektně se rýsující černé větve proti vycmrndlému nebi mě zanechávají stejně chladnou jako závody v házení šipek nebo přednáška o těžbě uhlí. Zívám nudou nad rozmanitostí vloček, z šedého nebe napíchnutého na vršky jasanů a lip mívám klaustrofobii a z pohledu do kalendáře na mne padá deprese. Mám prostě zase ANB.

Zimní pohádka

A tuhle znáte? Kdysi dávno žilo v malé vesničce skryté mezi smrkovými lesy střežené dvěma vršky děvče, které nemělo rádo zimu. Říkejme tomu děvčeti třeba Pecka. Pecku trochu omlouvalo její mládí a taky to, že se narodila v červenci a tudíž se pokládala za člověka výhradně letního, který snese sníh v knize o Mumincích, ale ve skutečnosti je předurčený k povalování na dece mezi rybízy, plavání v rybnících Sykovec nebo Medlov, čichání vůně šeříků, růží, čerstvě posečené trávy, deště a vyhlížení hvězdy padající tmavě modrou letní nocí, aby si mohl něco přát. Svůj podíl viny na tom ale nesl i rázovitý tatík Pecky, který si umanul, že z ní přes její odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním a naprostý nedostatek ctižádosti a sportovního ducha, vychová lyžaře, když už se tedy narodila v kraji běžkařů, protkaném každou zimu složitým vzorem vyjetých tratí tak hustě, až připomínal nedbale zaštupovanou ponožku a kde se zvolání Stopa! běžně používalo místo pozdravu. Kdykoliv se ve vesničce konaly Párkové závody, snesl z půdy zaprášené lyže, navoskoval je, pošteloval složité starodávné vázání, které nikdy nepasovalo na lyžáky a naopak a vyslal Pecku závodit. Chyběla jen slova: ,,Bez medaile se domů nevracej!"

Ohlédnutí za babím létem

Babí léto prý získalo své pojmenování podle pavučinek typických pro toto období, které poletují vzduchem a ať vkročíte kamkoliv, lepí se vám na obličej. Jejich barva připomínala lidem šedivé, babkovské vlasy a proto babí léto. Jinde jsem se zas dočetla, že jde podobenství přirovnávající přírodu k ženě. Jaro je děvčátko s vlasy plnými květů jabloní, sasanek, sněženek a bledulí. Mladá dívka oděná do svěží zeleně s duhovou šerpou a růžovým věnečkem je obrazem léta. Babí léto je pak žena, která je ještě třeba docela pěkná, ale tak jako slunce v tomto čase sice svítí, ale už nemá takovou sílu, i tato žena je sice ještě celkem k světu, ale už nemá tu páru, co zamlada.

Snílek

V březnu vyhlásil Petr Vápeník/ Čerf na svém blogu zajímavou soutěž, ve které šlo o to pojmenovat Petrovy fotografie z cyklu nazvaného Fantaskní příběhy ze světa kůry. Protože jsou to překrásné fotky a vymýšlení názvů mě moc baví, zúčastnila jsme se také. Pojmenovala jsem všechny fotografie a užila si příjemné chvíle při prohlížení fotek a hledání příběhů v nich ukrytých, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude jeden z mých názvů, který se Petrovi zalíbí a já si budu moct za odměnu vybrat jednu z fotografií. Život je plný překvapení, stalo se. Dívka s culíkem a přísný srnčí bůh zabodovali.

Pár fotek z léta

Zdá se mi to jako včera, co jsem hledala inspiraci na výrobu narozeninových pozvánek na Jirkovu padesátku. V březnu jsem plánovala, že oslava bude v květnu. Z toho ale nakonec sešlo, protože místní stará škola, ve které měla oslava proběhnout, byla na každý květnový víkend a začátek června obsazená a tak, i když je Jiří květnový, slavili jsme až v červnu.

Květnové focení

O svůj foťák jsem přišla, ale neteř mi na dobu neomezenou - prý fotí výhradně mobilem - půjčila foťáček svůj. Když Anička řekla, že by chtěla nafotit pár obrázků na facebook, přišlo mi to jako ideální chvíle na jeho vyzkoušení. A tak jsem si vyšly do zahrady a na louku. Bylo nám společně moc hezky, nacvakala jsem asi třicet fotek, ze kterých si dokonce i moje náročná dcera nakonec vybrala.

Štěstí je, když...

Štěstí je, když se v neděli ráno probudíte a z kuchyně slyšíte mamku rachotit nádobím. S líným protahováním vylezete z postele. Dům voní čerstvě uvařenou kávou a ještě něčím jiným, něčím dobrým, co bude k obědu. To kafe si zrovna s tátou uvařili a nesou si ho pod jabloň na zahradu, kde ho budou popíjet, ujídat k němu miňonky nebo esíčka nebo kakaové věnečky, smát se, nebo hádat, to se taky někdy stane, ale jsou to jen takové načechrané beránčí mráčky na bleděmodrém nebi, žádná zlá, bouřková mračna. Před polednem, když už se skoro chystá na stůl, je potřeba zaběhnout pro petržel do polévky. To je váš úkol a tak vyběhnete do zahrady a když jdete kolem okna do kuchyně, smísí se vůně sváteční nudlové polévky, kterou vy zrovna nemusíte, s vůní trávy, šeříku, růží, nebo floxů, ke které se vzápětí přidá vůně čerstvě utržené petržele nebo pažitky. Chvilku zůstanete před oknem v úžasu stát, protože ten váš svět, který vás zrovna obklopuje je krásné, bezpečné místo, cítíte to - teplý závan, který pohladí a hned je zase pryč - ale ještě to nedokážete docenit.

Stopy

Blondýnka Simča svou výzvu STOPA inspirovanou Dnem země, který připadá na 22.4. a věnovanou zvířatům, uvedla krásným citátem od Franze Kafky - Nepadá sníh, aby zahubil svět, ale aby každé zvíře ukázalo svou stopu. Že se zúčastním, jsem věděla hned, jen jsem si nebyla jistá, jakého tvorečka zvolit a jakou formou ho přiblížit.

Kouzelná okna

Na mrazivém počasí, které panovalo v nedávných dnech, jsem nakonec přece jenom objevila něco pěkného. Každé ráno jsem obcházela okna a těšila se, čím mě mistr překvapí. 

Nekutil a nešvadlena

Říká se, že bohy nic tak nepobaví, jako když naplno, nahlas a nejlépe písemně vyjevíme své úmysly, přání, tužby a naděje. Nějak jsem na to pozapomněla, protože jinak bych byla při svém prosincovém bilancování poněkud opatrnější a nejspíš bych nebyla zas tak žhavá ten nový rok honem, honem "nakrojit". V jednom jsem se však nemýlila, každý den nového roku je skutečně výzva. Výzva především co se zachování zdravého rozumu týče.

I když... potýkám se se sílící obavou, zda je v mém případě ještě co zachovávat.

Od Vánoc do Vánoc

Rok 2017 se zvolna blíží ke konci, aby byl vystřídán rokem novým, čerstvým jako salát ze zahrádky, jako domácí pečivo. Doufejme, že jako povedené pečivo, protože i kdyby byl domácí chleba sebečerstvější, pokud mu něco chybí, je nedopečený nebo sražený jeho domáckost a čerstvost jsou zcela nepodstatné. Ze starého roku nám zbývá už jen malý dílek, jen takový skrojek a bude tu bochník nový, vzbuzující naděje, očekávání i obavy. Užijeme si ho ještě za těch 364 dnů dost a dost a tak ho prozatím nechám být, ať si čeká tam někde za oponou a raději Vám povím něco málo o roce stále ještě letošním, o roce 2017

Kočka na pomerančích a jiné

Moc jsem toho v poslední době nevyfotila, ale pár obrázků jsem přece jenom cvakla, je to taková všehochuť všedních dnů. Prostě všehochuť na Všehochuti. 

Co bylo mezitím

Moji milí blogoví přátelé, možná jste si všimli, že se v poslední době vyskytuji na blogu velmi málo a když už, tak přidávám spíš fotky a své rozsáhlé emotivní výlevy jsem omezila na stručné popisky. A třeba jste si někteří pomysleli Kdo ví, co s ní je? Ale ať už pomysleli nebo ne, já Vám to stejně povím. 

Ledové království

1.1.2017 jsem se zřekla novoročního funění před televizí doplněného dojídáním perfektně rozleženého cukroví a neméně chutných chlebíčků, do kapsy bundy jsem vrazila foťák, do druhé banán pro strýčka příhodu nebo laskavou kouzelnou babičku (nebo opičku?) a vyrazila jsem funět do mrazivého slunečného dne. Babičku ani dědu ba ani strýčka s opičkou ani bez opičky jsem nepotkala - banán jsem snědla, ještě než jsem prošla kolem posledního baráku a v tom byl možná ten problém - ale potkalo mě něco jiného, něco naprosto úžasného a kouzelného. Za prvním kopcem a prvním potůčkem, na malé loučce uprostřed lesů jsem vstoupila do Ledového království, kterým zřejmě jen malou chvilku přede mnou prošla sošná Elsa. Ve vzduchu to tam ještě pořád jiskřilo diamantovým prachem a v tichu, které na venkově následuje jenom těsně po svátečním obědě, jsem zaslechla jak ledoví motýli šelestí křídly, jak ojíněná stébla jemňoulince cinkají při sebemenším vánku, zaslechla jsem i přeopatrné protahování kamenů zahalených do huňatých sněhobílých kožíšků a tichounké popraskávání složitě tvarovaných ledových lístků a květů. Podívejte se na mé fotky a možná něco z toho zaslechnete i vy.

Já sním o Vánocích bílých...

V jedné krásné písni se zpívá Já sním o Vánocích bílých... a při současném nevyzpytatelném počasí nám kolikrát ani nic jiného nezbývalo, než si nechat o Vánocích jak z Ladových obrázků zdát. Letos ale ne, letos stačí kouknout z okna, vyjít do ulic, do kraje a nechat se okouzlit tou bílou krásou, které je pravda někdy až moc, zvlášť pro nás teplomilné, ale ani my letní, nemůžeme popřít že k Vánocům to prostě patří.

Anatidaefobie v praxi

Fobií existuje spousta a jsou velmi různorodé a často doslova k neuvěření. Skoro bych řekla, že fobii může mít člověk úplně z čehokoli. Z mnoha úzkostných poruch bych ráda uvedla alespoň pár fobií, co mě nejvíc zaujaly, ale věřte, že zdaleka to nejsou ty nejprdlejší.

Na rozhraní

Když zlatou střídá stříbrná

Daleko za námi je babí léto i barevný podzim. Za dveřmi už čeká zima a každým dnem je to víc a víc znát. Dny jsou často tmavé a studené a když přece jenom vykoukne slunce, stejně nezahřeje. Ale umí jiné věci. Zasvítí-li slunce na poprašek sněhu, na ojíněnou trávu, na zamrzlé louže zjistíme, jak je ten nelítostný a často zatracovaný Mráz ještě ke všemu bohatý, když může jen tak pro potěchu všechno kolem pokrýt diamantovým prachem a z obyčejných věcí tak vykouzlit pohádkové kulisy.

Drákula a pásovci

Lístky na muzikál Drákula do karlínského divadla jsme měli my čtyři - manžel, dcery a já - koupené už od jara. Dlouho se o našem plánovaném výletu mluvilo jako o něčem ve vzdálené budoucnosti, co jednou podnikneme, jenomže jsme tak nějak proklopýtali jarem, léto doslova propádilo kolem a přiloudal se podzim a začal rozhazovat jako marnotratný syn plnými hrstmi zlato. Najednou zbýval do našeho výjezdu do hlavního města pouhý měsíc. Přibližně v době, kdy jsem začala zlehka přemýšlet, v čem vlastně do toho divadla půjdeme, si začal manžel stěžovat, že ho bolí vlasy a za očima. Vysvětlila jsem mu, že je to přímý následek postávání s cigárem před dokořán otevřeným koupelnovým oknem a to zvláště v pozdních večerních hodinách, kdy předpokládá, že už do koupelny nikdo nepůjde a doporučila mu nahřívat si dutiny nad hrncem s vařenými bramborami. V duchu jsem zařadila bolest vlasů k smrtelně nebezpečným chorobám jako pálení v nose, ofouknutí a rýmička. Jako bleskový diagnostik jsem se skutečně neosvědčila.

Když se podzim vybarví

Přišel podzim, skutečný podzimovatý podzim, už žádné vlídné laškování babího léta. Dny jsou vlezle studené, promrholené, jako by tam nahoře někoho přepadl bezbřehý smutek, který ho nutí neustále slzet a poplakávat. Každý druhý den se zdá, jako by zrovna jemu připadla ta čest, že bude dušičkový a každý třetí je ve vzduchu krom mlhy cítit i sníh. Komposty se plní poloodkvetlými jiřinami, které toho ještě tolik chtěly předvést, do plánů jim však zasáhl první mrazík, který oslnivé krásky proměnil ve zčernalá strašidla, vonící pořád ještě maličko po živých květech s nepříjemně nasládlým hřbitovním podtónem.

Cestou

Po skončení prázdnin jsme se s Charliem vrátili k našim oblíbeným procházkám. Rychlá krátká procházka po ránu a pak delší a podstatně pomalejší courání odpoledne. Nachodili jsme toho spoustu, obešli jsme dědinu ze všech stran a nafotili asi čtyři sta fotek všeho možného. Počasí nám přálo, někdy až moc, ale ani žhavé sluneční paprsky, připomínající spíš srpen než blížící se podzim, nás neodradily. Naopak, dychtivě jsme jim nastavovali tváře, abychom se ještě pořádně prohřáli a dobře si zapamatovali jejich dotek. Naše putování krajinou je vlastně takové nepřiznané loučení s létem a příprava na zimu.

Rozhledna na Fajtově kopci

Rozhledna na Fajtově kopci ve Velkém Meziřící ( též Velmez nebo Medříč ) má neobvyklý tvar dvojité šroubovice a vznikla podle návrhu architekta Václava Hlaváčka. S nápadem na vybudování rozhledny přišli v roce 2009 představitelé SKI Klubu Velké Meziříří. Realizace projektu 36 metrů vysoké železné rozhledny se však ukázala jako příliš finančně náročná a tak byla její výstavba odložena. Teprve v roce 2013 bylo možné započít s výstavbou díky dotaci z Regionálního operačního programu. Stavba byla zahájena 13. června 2014 poklepáním na základní kámen. Současně byla vyhlášena veřejná sbírka na podporu výstavby rozhledny. Dárci mohli buď přispět libovolnou částkou, nebo si za určitý obnos své jméno nechat zvěčnit na některém ze 175 schodů. Každý schod dnes nese něčí jméno.

Zvířátka a Pěnuše

Kdo máte doma kočičku, určitě jste si všimli s jakým zalíbením nahlíží do otevřené lednice. A právě tenhle kočičí zvyk mě inspiroval k nakreslení obrázku, který se nedal nazvat jinak než Domácí kino.

Seznamte se, Joe Rabbit

Všechna mláďata savců (a nejenom mláďata) jsou půvabná a rozkošná a jistě bych našla ještě mnohem víc lichotivých přívlastků. Připomínají oživlé plyšové hračky a nutí ruce k opakovanému hlazení té úžasně heboučké srsti a sametových oušek, přičemž se v obličeji hladícího odehrávají pozoruhodné proměny.

Hlemýžď, slepýš, slepice, taky chmýří kopice

S pejskem Charliem jsme se procházeli i v květnu a třetího do party nám dělal stejně jako v minulých měsících foťáček. Musím Charlieho pochválit, pomalu si zvyká na můj pomalý postup - docela často se kochám - a už se mnou ani tolik necloumá. I když se jinak netají svým znechucením. Jsem však demokrat a liberál a tak si může nakonec myslet, co chce.

Stíny a zrcadla

Část první - základní otázky.

------------------------------------------

Snad každý zná Alenku, co jednoho dne proklouzla do světa za zrcadlem, kde se setkala se spoustou nevšedních charakterů. A nebo tu o rozmarném stínu, který přestalo bavit být stínem a zatoužil stát se člověkem. Tajný život stínů a odrazů v zrcadlech je vděčným tématem, které vždy přálo snům a odvážným představám a v současné předimenzované době více než kdy jindy vyvolává palčivé existenciální otázky typu: Co se stane se stínem, když je zataženo? Co dělá a kam se uchyluje, když má tak říkajíc volno? Kde má své zázemí? Existuje snad nějaká úschovna stínů a nebo volný čas tráví v exkluzivních klubech vystínovaných klientům přesně na tělo? V klubech, kde hlavním trhákem meníčka je včerejší sušená rosa dochucená vůní lesních plodů, prašné víry cukrované měsíčním světlem a šedé rulandské.

Zahrada snů

V tomto čase je moje milovaná zahrada nejkrásnější. Je taková, jakou jsem si ji vždycky přála mít. Bohatá, svěží a malebná. Kvetou totiž tulipány. Převažují červené, ale přibylo i žlutých a oranžových a velice mě překvapily tulipány žíhané. Úplně jsem zapomněla, že jsem na podzim koupila pár nových cibulek. Nejraději mám tulipány po ránu, když ještě napůl spí a jsou plné rosy, pak vypadají tak čerstvě a lákavě, že bych je nejraději ochutnala. A taky právě kvete třešeň, která je letos mimořádně krásná. Na hrušku si asi ještě pár dnů budu muset počkat a jabloně, jak se zdá, po loňské bohaté úrodě odpočívají. Máte-li chuť a čas, projděte se se mnou mou zahradou snů a pokochejte se tou bohužel příliš rychle pomíjivou krásou.

Sklípek

V sobotu 16. dubna jsme se s partou zúčastnili výjezdu za vínem do sklípku ve Velkých Bílovicích. Víno si občas dám, ale neupřednostňuji ho. Když mám možnost, vyberu si pivo. Hlavně už vím, co snesu a co si můžu dovolit, aniž bych se společensky znemožnila. Vlastně piju víno velmi málo. Jenže jsme nechtěla trhat partu. Ale přiznám se, že jsem měla docela obavu, jak na mě víno zapůsobí a jak zvládnu hlavně zpáteční dvouhodinovou cestu autobusem. Nakonec ale všechno proběhlo výborně.

Náladovky /2/

S politováním přiznávám, že jsem větší část života prožila jako slepec. Přesněji řečeno: myslela jsem si, že vidím jako rys a taky jsem se tím nezapomínala pyšnit. Zhruba do poloviny loňského roku jsem četla bez problémů i droboučká blechám podobná písmenka, kterými se pyšní příbalové letáky z lékárny, poznámky pod čarou, nebo nepříliš výhodné dodatky k rozličným pochybným smlouvám, což ale neznamená, že jsem nebyla slepá. Myslela jsem si totiž, že své okolí dokonale znám. Myslela jsem, že mě vlastně nemá čím překvapit a tak jsem hledala jiné, barevnější a malebnější světy ve své fantazii. Myslela jsem si dokonce, že psaním tvořím úplně novou, neznámou a krásnou krajinu, která vzniká bezděčným a hluboce uspokojivým procesem slučování oblíbeného a malebného a vypouštěním rušivého. Byla jsem bláhová a byla jsem slepá. A zjistila jsme to přesně v ten moment, kdy jsem si své dokonale známé okolí vyfotila. Ono není dokonce ani úplně přesné říct, že jsem neviděla. Viděla ale nevnímala, alespoň ne očima. A přesto je to krajina, kterou jsem si napsala. Krajina mého srdce. Vždycky to byla ona.