Hrací skříňka /7/

Cesta

Předchozí části

1 - Stříbrná lžička

2 - Ostré hrany

3 - Tanečníci

4 - Prsten, skříňka a poupě

5 - Hop nebo trop

6 - Cesta

Rozesmátá holka je pryč, ta tam je i dívka, která Niku táhla zahradou, pryč je mladá žena z fotky nad postelí. Nika už nemá nejmenší problém uvěřit ženě stojící vedle ní, že je babičkou. Pranic ji to netěší. Dosáhla svého skutečného věku, ale stárnutí se nezastavuje. Už to není sen ale noční můra. Skříňka dál vyhrává, ale melodie teď zní, jako by byl strojek porouchaný, každou chvilku se ozve disharmonický tón, skřípnutí, zapištění. Niku napadne, že jestli tu kočičí muziku bude muset poslouchat ještě nějaký čas, zblázní se, ale ještě před tím se postará, aby skříňka zmlkla navždy. V srdci má strach. Nebe je temné a zahrada zpustlá.

Hrací skříňka /6/

Dívka ve fialovém

Hop nebo trop, opakuje si Berenika v duchu. Jak dobře tomu rozumí. O míjení ví své. Když jí dotěrná trnková větévka přejede po vlasech a zatahá ji za ně, jako dareba v první třídě tahá za vlasy holky sedící v lavici před ním, bezmyšlenkovitě zvedne ruku a větev jemně odsune stranou. ,,Minuli se", říká si polohlasem, ,,a už nikdy to nebylo..." Najednou jí něco dojde.

Hrací skříňka /5/

Hop nebo trop

,,Copak jsi tam nešla?" vybuchla Nika. Uvědomila, že má na krajíčku. Rozpačitě si otřela vlhké oči a vzala babi za ruku v omluvném gestu. Měla bych spíš fandit dědovi, pomyslela si provinile. Páni, já jsem teda fakt dáreček, kdyby to nebyl on, nemusela bych tu být ani já. Třeba by teď na mém místě seděla nějaká Adéla, Agáta nebo Johana nebo snad Aleš a nebo by to bylo všechno ještě nějak úplně jinak... Promiň, dědo, vyslala omluvnou myšlenku někam do prostoru. Jenže já jsem taky viděla tu kouzelnou hračku a v porovnání s ní je prsten jako dárek nudně předvídatelný...

,,Ale šla, to víš, že jsem tam šla," bránila se babi mdle a stiskla Berenice ruku, jako by ji chtěla uklidnit a sobě dodat odvahy.

Hrací skříňka /4/

Prsten, skříňka a poupě

,,... a pak za mnou přišli. Každý zvlášť, ale oba ve stejný den. Přišlo mi to, jak by se snad na mě domluvili..." Svaťa dopila zteplalou minerálku, ze které vyprchaly všechny bublinky a chvilku seděla velmi tiše, s pohledem upřeným před sebe, jako by protější zeď byla promítacím plátnem, na kterém se souběžně s vyprávěním zhmotňují vyřčená slova.

,, A já se nakonec přece jen musela rozhodnout..."Nika se omámeně rozhlédla. Měla stejný pocit, jaký mívala někdy po probuzení. 

Hrací skříňka /3/

Tanečníci

,,Babi, je ti dobře?" zašeptala Nika. Ani nevěděla, proč šeptá. Snad za to mohl omámený babiččin hlas. Snad zamrazení v zádech. Možná babi ve skutečnosti spí. Možná spíme obě. Průběh odpoledne byl natolik podivný a tak velmi podobný situacím z tísnivých snů, ve kterých milovaní lidé pozbývají známé rysy tváří a unikají z dosahu, ať se je člověk sebevíc snaží zadržet, že by ji to vůbec nepřekvapilo.

Hrací skříňka /2/

Ostré hrany

Berenika hledala v kabelce klíče od bytu a periferním pohledem kontrolovala Svaťu opírající se vyčerpaně o okrově ( podle Niky průjmově) zbarvenou zeď vedle výtahu. ,,Jsi unavená, co? Hned to bude, už si odpočineš." Vrátila se zneklidňující myšlenka, která jí prolétla hlavou už v autě. Možná to nebyl nejšťastnější nápad, i když dobře míněný. Zdálo se, že se babi každou chvíli složí. První půlhodinu cesty připomínala štěbetajícího ptáčka, který právě uniknul z klece. Zvědavě se rozhlížela a s nečekaným vtipem komentovala všechno kolem sebe. Pak náhle ztichla, jako když natahovací hračce doběhne pérko a schoulila se do sedačky. Připadala jí ještě drobnější než jindy, skoro se zdálo, že ji šedé sedadlo co nevidět pohltí.

Hrací skříňka /1/

Stříbrná lžička

Lustr v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo jako nerozhodný lékárník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a stínu. Jen pocit.

Smetiště

Můj děd vždycky říkal: Skloňte hlavy k zemi a děkujte Velké Ká za svět v němž žijete. Neumíte si představit svět v Temnověku, kdy našinec neznal dne ani hodiny, jak se kdysi říkalo a žil v neustálém strachu a šeru nevědomosti. Mám ten výjev uložený v paměti jako převzácný obraz. Bílé vousy otcova otce se zachvívají dojetím a jeho oči, které uzřely mnohé, upřeně hledí do plamenů. Přiznám se, že někdy mi ta jeho strojenost a poněkud úmorná stařecká moudrost docela lezly na nervy, ale většinu času jsem miloval svého děda, jak vnuk milovat má.

Čtyřicet devět odstínů smutku

Čekám a sním. Počátek mého bytí je zahalen tkaninou milosrdné šedi, můj další osud a snad i neblahý konec je oproti tomu zahalen šedí nemilosrdnou. Za roky věznění přivyknul jsem šeru. Šedivé přítmí jež mne dlouho obklopovalo jako dusivá, škrábavá deka, stalo se mi důvěrníkem. Ono jediné naslouchalo mým vzdechům, výkřikům, škrábání do stěn. Šeptaným kletbám i blábolivým snům. Zpočátku nenáviděné přítmí mi časem zprostředkovalo nepředstavitelné prožitky duchovního splynutí s Všehomírem, když škvírou do mé cely proniknul paprsek světla a v něm se jak v záři reflektorů roztančila zrnka prachu. Tehdy jsem pochopil podstatu šera. Je nezbytnou kulisou pro vnímání světla. Je mystickým propojením a splynutím světla s temnotou. Ani světlo ani tma, jen půl z každého. Ach, jak jsme si podobni. Jsme tvořeni tímtéž protikladem.

Tami a Lina /6/

Bouře

Předchozí části

1 - Tamara

2 - Lina

3 - Stín

4 - Bezčasí

5 - Plameny

Tami prošla Bojnicí. Nohy ji bez přemýšlení odnesly k lesní pěšině. Stu-dna. Stu-dna, tepalo jí v hlavě v souladu s údery srdce. Přizpůsobila krok tomu rytmu. Pochodovala lesem s odhodláním vojáka odcházejícího do bitvy, z níž není návratu. Na okamžik se zastavila, vytáhla obálku, která ji píchala do holého břicha pod tílkem. Chtěla ji odhodit do křoví. Pak ji otevřela a ještě jednou si přečetla rozostřená písmena. Zlostně si otřela vlhké oči. Obálku strčila zpátky do kapsy. Nohy se znovu daly na pochod.

Tami směřovala ke studni, jako směřuje kovová hoblinka k magnetu, ocitne-li se v dosahu jeho silového pole.

Tami a Lina /5/

Plameny

,,Tady to voní!" promluvil Vladimír Tami za zády. Lekla se, vařečka jí vyklouzla z ruky a ponořila se do probublávající hmoty. ,,Tati! Seš jak duch, podívej, co děláš!."

,,To jsem nechtěl, ukaž, já ji vytáhnu," popadl lžíci, obratně vylovil odkapávající vařečku, trošku ji oklepal a uchýlil se s ní nad dřez, kde ji olízal. ,,Tami, klobouk dolů! Takový džem nikdo jiný neumí. Maminka by na tebe byla pyšná." Tami se potěšeně zapýřila. ,,Možná...možná by i trochu žárlila. Pamatuješ, jak vařila z trnek povidlí a nakonec to musela vyhodit i s kastrolem?"

,,No jo, máma na to moc nebyla." Dva úsměvy si vyšly vstříc a zútulnily kuchyň pronikavě vonící rozmixovaným rybízem.

Tami a Lina /4/

Bezčasí

S podzimem se k Tami vrátily zlé sny. Zabydlely se v její hlavě se samozřejmostí starých známých vracejících se z nečekaně dlouhé osvěžující dovolené. Noci, kdy ji poctily svou přítomností se budila z neklidného spánku propocená, s bolestí hlavy a tvářemi vlhkými od slz. Pak ležela v posteli ztuhlá a rozbolavělá a toužebně čekala na první známky svítání. V hlavě nesrozumitelný vír událostí, zvuků, vůní, barev. Před sebou šedivé pohoří dnů, které měla překonat jako vytrvalý, k smrti unavený horolezec. Z jednoho brutálně živého snu, ve kterém byla nějak zapletená studna, Lina i Vladimír, se probudila vlastním pláčem. Rozsvítila lampičku a světlo obarvené oranžovým stínítkem na teple zlatavý odstín zklidnilo tep bušící ve spáncích s neodbytností válečných tam tamů. Lampu nechala svítit. Otočila se na bok a natáhla ruce před sebe, aby uvolnila napětí, které v nich cítila. V mžiku byla venku z postele a pěstmi přitisknutými k ústům dusila křik deroucí se jí do hrdla. Bylo to jako ponořit ruce do ledové vlhké mlhy. Jako položit ruce do mrazáku. Uniknul jí zdušený sten. Vlastní, původně horký dech se jí před očima vznášel v podobě mlžnatého obláčku.

Tami a Lina /3/

Stín

Jak banálně, všedně se ohlašují změny, které převrátí život naruby, napadlo Tami na konci toho dlouhého, únorového dne. Dne, který s účinností sekáčku na led rozsekl její život na před tím a poté. Seděla v lavici vedle Liny, sledovala sníh proletující za okny a nenápadně nakukovala k Lině do sešitu. Největší problém, který čekala, byla další koule z matiky. Snila o všech těch skvělých věcech, které na ně dvě čekají, až skončí studium na gymnáziu. Snila o štěstí a nečekala zlé.

Jenže život nerozdává jen laskavé náhody, milá překvapení, žetony štěstí. Je to neférový hráč. Podrazák, který hraje s cinknutými kartami, podkopává nohy a dveře ztěžka pootevřené na škvíru stačící tak akorát na prolezení, rád přibouchne před nosem. Stačilo jedno zaklepání a už nikdy nebylo nic stejné jako dřív. Jedno tiché zaklepání, které vpustilo do Tamina života uragán převracející domy a odnášející střechy útulných příbytků. Uragán, který odfoukl sny a přivál stín.

Tami a Lina /2/

Lina

Víska Malá Bojnice se v souladu se svým názvem choulila v náručí hlubokých lesů, jako by se opravdu bála protáhnout a výběžky cest a rohy domů dotknout sytě zelených smrků. Draze se líbila od první chvíle a stejně tak Taře. Posunuly se jen pár kilometrů od Svinova, ale zdálo se jim, jako by se ta dvě místa nacházela v jiných vesmírech. Zdálo se jim, že prošly dlouhou prašnou cestou, na jejímž konci našly domov. Pro Taru mělo stěhování půvab ještě v něčem jiném. Ve vsi nebyla škola a školáci dojížděli do nedalekého města. Netěšila se ani maličko, ale velmi opatrně a tajně doufala, že Zaječí pysk a zlé děti s připínáčkovýma očima zůstaly navždy minulostí.

Tami a Lina /1/

Tamara

,,Za radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo," promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů lemujících stěny studny. Posadila se na obvyklé místo, klátila nohama nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.

Na rozhraní /2/

,,Chtěla bych se podívat do toho města," zašeptala Marcela toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.

,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.

,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.

Na rozhraní

Výhled z cukřenky nebyl tak zajímavý, jak si představovala. Ani když vylezla na třetí schůdek kostkového cukru, nedohlédla nějak podstatně dál. Kolem se prostírala stále stejná krajina. Modrá a bílá pole se pravidelně střídala. Opatrně vylezla z cukřenky a sjela na jedno z bílých políček. Pod bosýma nohama cítila hrubou texturu látky. Ne, to nebyla šachovnice, jak se původně domnívala. Byl to ubrus, povědomý a táhnoucí se do dáli. Kolem produsal kůň a za ním uháněla věž prozpěvující si známou melodii. Chvilku ji nechala ozvěnou doznívat v mysli a pak překvapeně zamrkala. Znělo to jako jede jede mašinka. Nechápavě zakroutila hlavou a její hlava těžká jako medicinbal se hladce a elegantně protočila na krku o stoosmdesát stupňů a pak ještě jednou téměř kolem dokola. Pootočením se před ní objevil nový obzor. Vydala se k těm temným obrysům.

Divnej

Nikdo netušil, odkud přišel. Jednoho dne se objevil jako déšť nebo vítr. Přírodní úkaz v černém pršiplášti. Jeho zjev rozvířil stojaté vody a zvedl kal ode dna rybníčku poklidného vesnického života. Jeho příchod byl provázen hromadou klepů a dohadů, obzvlášť svíčkové báby si na něm smlsly. Stal se vděčným, pravidelně propíraným tématem pivních řečí. Chlapi se předháněli ve vymýšlení detailů z jeho života. Prostá skutečnost, že vlastně nikdo nic nevěděl, nahrávala fantazii a tak se v ústech alkoholem posilněných, amatérských kriminalistů měnil z uprchlého trestance v oklamaného manžela, z cestovatele časem v pomateného profesora, schizofrenního umělce nebo vyznavače alternativního způsobu života. Všechny teorie se zdály stejně pravděpodobné. Jediné na čem se shodla celá ves, bylo konstatování, že je to fakt divnej patron. Časem se přezdívka ustálila na pouhém Divnej.

Šotek

Když jsem poprvé uviděla ten pokoj, pochopila jsem, že je mé putování u konce. Netušila jsem, jaký ten konec bude. Přesto jsem necítila úzkost. Když cesta trvá dlouho s každým dnem, s každým dalším krokem za sebou necháš malý kousek strachu. Odloupne se jako přebytečná slupka. Rozhlížela jsem se po místnosti s prkennou podlahou ohlazenou do matného lesku, po těžkopádně působícím nábytku z tmavého dřeva tyčícího se nade mnou a kolem mne jako skalní město. Modře natřená okna zdobily bujné muškáty a pestře kvetoucí azalky. Záclony povlávaly v letním vánku, který přinášel omamnou vůni lipových květů a zaschlé trávy. Ten pokoj pro mne měl postrádaný a nekonečně dlouho hledaný půvab. Důstojnost a klid. Z mého pohledu ze škvíry za jednou z noh starého zrcadla, ne nepodobné zatnutému dravčímu pařátu, se zdál i ve své obrovitosti útulný jako doupě. Vylezla jsem na stolek nesoucí to nemoderní zašlé zrcadlo se zdobeným rámem a usadila se mezi fotkami vykulených mimin, rozesmátých kluků a holek s chybějícími předními zuby a svátečně vystrojených dvojic držících se za ruce.

Na zip /2/

Radim

Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke skříňce s šitím a různými jinými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku. Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako spíš to, co zůstalo nevyslovené.

Na zip

Daniela

Proklouzla dveřmi jako myška. Jako obézní myška, ušklíbla se pro sebe bez špetky humoru. Pohledem přelétla manželskou postel rodičů se srdíčkovým povlečením. Mají povlečení jako puberťáci, napadlo ji. Škoda, že ten symbol lásky u nás doma zdobí jen peřiny, vzpomněla si na tátu a na... Zahnala zrádná slova zpět do ohrádky nevědění a zaklapla za nimi petlici. Oči upoutalo něco jiného. Na mámině skříni visely nové šaty od babičky. Plesové šaty broskvové barvy, ta přece sluší blondýnkám, že babi? s nenápadnou stříbrnou výšivkou kolem výstřihu. Představila si sama sebe oděnou v tom princeznovském modelu. Vedena hlasem roztouženého srdce sňala šaty z ramínka a nepřítomně si je přetáhla přes hlavu. Věděla, že dělá cosi nevýslovného, co nemůže dobře dopadnout. Přesto, nebo snad právě proto pokračovala dál.

Farma

1

Jsem jen obyčejnej farmář. Vendelín Motyčka se jmenuju a můžu vám říct všechno, co jste kdy chtěli vědět o pěstování brambor, řepy, o mandelinkách a bramborový plísni, o stříhání ovcí, nebo o výrobě kozích sýrů. Ale proč věci fungujou jak fungujou, proč to všechno takhle je, na to se mě neptejte. Celý dny se motám kolem dobytka a polí. Sázím, seju, stříhám, pasu a dojím, ořu a vláčím a sklízím. Baví mě to. Tady u nás to tak dělají všichni. Svět, jak ho znám, je jedna velká farma a my farmáři se pokoušíme vydělat si na svý skromný živobytí. Náš život plyne jako voda regulovaného vodního toku. Plynule a zvolna. Největší událostí posledních měsíců je sousedův nový traktor a pak - dovolím si, pochlubit se - moje výstavní dýně, která vyrostla do tvaru a velikosti jakési obří misky nebo snad talíře, jak říkal Tlučhuba.

Dokonalý den

Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek červnového slunce a zašimral ji na tváři. Neochotně se vymanila za snů a rukou si přejela přes obličej, jako by chtěla ten prchavý dotek uvěznit v dlani. Skopla pokrývku do nohou postele a bosá prošla domem. V kuchyni poloautomatickými pohyby odměřila kávu a vodu a zapnula překapávač. Pak vyšla do zahrady. Dlažba na terase ji ostře zastudila do nohou a pocit pronikavý jako ledová dýka jí proběhl lýtky až k temeni a postrčil ji z polobdění do reality. Od keramického květináče s mohutným ibiškem se odlepil stín, pružným krokem šelmy se přiloudal k ní a jemně se jí třel o nohy. Na modrobíle pruhovaném stole ladícím se zahradním nábytkem se další šelmička zaujatě věnovala své ranní hygieně.

Plast story /3/

Xaver a Ida

O dost později téže noci seděli Xaver a Číman na vrcholku květovaného křesla, odkud byl nejkrásnější výhled na srpek měsíce zvolna putující za oknem. Vychutnávali přátelské ticho.

Tak příjemně dokážou mlčet jen opravdu dobří přátelé a přesně tím se této magické noci Xaver s Čímanem stali. Pak si Číman povzdechnul a napřímil ramena, jako by dospěl k závažnému rozhodnutí.

Plast story /2/

Číman

,,Tak chlapi a zvlášť vy žlutý, dneska chci vidět pořádnou hru. Koncert, zahrajte mně koncert těma klackama. Tým je komplet a tak doufám, že to nebude zas takovej propadák jak tuhlevá. "

Modrovous stočil oko k nové posile týmu a blahosklonně hráči pokynul.

,,Jak ti řikaj, mladej?"

Hráč postoupil o krok kupředu, pak zase ucouvl a v rozpacích proháněl hokejkou imaginární puk ze strany na stranu.

,,Jmenuju se... jmenuju se... Číjina," vydechl konečně a sklopil hlavu.

Tým zaburácel smíchy. Modrovous, který se sám neubránil úsměvu, je ztišil jediným mávnutím tlapy a rozvážně promluvil.

,,U samotnýho Chevy, kdo ti, chlapče, dal tak pitomý jméno?"

,,Vybral jsem si ho sám," pohodil Číjina vzpurně hlavou.

,,Poslouchej, mladej, já sem brázdil tyhle bouřlivý vody už v časech, kdy ste vy všichni byli nevědomá hmota někde v podzemí... a ty se mně ňáko nelíbíš..."

,,Vy taky nejste zrovna krasavec," odsekl Číjina a zlostně udeřil hokejkou do stolu.

Plast story

Herna

,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý voči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.

Po ulici projelo auto a na okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem, místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny, světlejší a stínovou.

Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.

,,Chceš asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či pěstí..

Procesí vln hořkoslané /2/

Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.

Procesí vln hořkoslané

Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější trvala na tom, ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.

Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.

Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Čekání na zítra

Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.