Láska čtyřnohá

Než se dostanu k výzvě, na kterou jsem zase spíše náhodou narazila na blogu Slunečnice se zadáním Náhodná, nahodilá nebo nechtěná sbírka, dovolím si krátce zrekapitulovat naši kočičí historii. Proč? Protože to s tím souvisí. Všechno to u nás začalo před více než patnácti roky. Na začátku byl jeden krásný černý kocour neprávem pojmenovaný Šmudla. Jeho kožíšek byl lesklý a hedvábný ale ušmudlaný ani trošku. K nám se dostal díky kamarádce, která ho našla na zahradě, nechat si ho ale nemohla, protože má na kočky alergii a tak putoval k nám. Jenže tenhle kocourek byl taky velký tulák a náramný Don Juan, jak už to tak kocouři obzvlášť na jaře mívají a tak se stalo, že jedno ráno nestál za dveřmi, jako tolik rán předtím a ve smečce po něm zůstalo prázdné místo.

Návrat

Moreen odhrnula záplavu kvetoucích větví a okouzleně se usmála nad pohledem, který se před ní otevřel. Jedna z větví se prosmykla kolem ochranné bubliny a pár světle růžových květů se ocitlo přímo v jejím zorném poli. Zaznamenal je pochopitelně i MENTOR. Příjemný hlas začal okamžitě odříkávat své poznatky: Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi jádroviny, květ pětičetný, narůžovělý... Dost! pomyslela si Moreen. MENTOR však byl rozhodnutý sdělit jí o jabloni úplně všechno. Plodem je malvice zvaná jablko, stromy se dožívají až šedesát i více let, dorůstají do výšky... ,,Dost!" zavelela znovu Moreen tentokrát nahlas. MENTOR cosi zamumlal a zmlknul. 

Osamělost

Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Takový to šimrání v zátylku. Jako když vám tam leze ňáká nohatá potvora. To třeba stojíte na ulici, koukáte do výkladní skříně na ty suprový chytrý telefony, co sou pro vás zrovna dosažitelný jako ta nafrněná sousedovic vysokoškolačka Klára. V kapse máte prázdno a v hlavě jakbysmet, v peněžence posledních pár drobáků a ve vašem starým mobilu se sklem pokrytým pavučinou prasklin je sice spousta čísel, ale když ucítíte to šimrání, ani na jedno z nich si netroufnete zavolat. Co taky říct? Bojím se? Někdo mě pozoruje? Cítím, jak po mně klouže něčí pohled a pokaždé, když se rozhlédnu, mám dojem, že se můj stín choulí blíž u mně, protože ho kdosi vyděsil tak, že se bojí vzdálit od mých nohou?

Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Jen pro ten dnešní den...

Zase jedno úterý. Úterky nemám vůbec ráda. Jsou úmorné a únavné jako únor. Vstávám v šest, můžu si přispat, protože dnes nejdu uklízet. Díky počasí a koronaviru je penzion prázdný jak opuštěná hlemýždí ulita. Ne že by ti ta hodina a půl navíc nějak výrazněji prospěla, konstatuje zrcadlo suše. V duchu si rekapituluji, co mě zase všechno čeká a pohybuji se domem s vitalitou a elegancí přeraženého krtka. Chystám svačiny, vlažně komunikuji s rodinou. Omezujeme se na důležitá fakta. ,,Dneska končím dlouho, musíš zajet pro holky," říká manžel. ,,Natáhni nám v pokoji past, určitě je tam myš," loučí se ve dveřích dcery. Kočky zcela lhostejné k myši i vražedným pohledům, kterými rozmetám na kusy nejprve koupelnu a po ní kuchyň, mě doprovází na každém kroku, hlasitě předou a motají se pod nohama. Připadám si jako pitomec v tanečních, jako bych se pokoušela pochytit kroky neznámého tance. Našlapuju obezřetně a vysoko zvedám nohy. Kočičí čtverylka. Pes to pozoruje z křesla a když už se mu zdá toho čtveračení příliš, s vášnivým zařváním skočí mezi nás. Granule létají vzduchem jako kroupy. ,,Co to zase děláš?" zařvu pro změnu já na psa, až okna zadrnčí, když si uvědomím, že stojím v louži vody, která se z převrácené kočičí misky bleskurychle roztéká do všech směrů. Bože, to zas bude den!

Bezčasí

Býval jsem Tom. Tom a pár písmenek k tomu. Začínalo to od ká. Katapult... kajak... kapitán? Kapitán Tom? Býval jsem muž. Taky syn, otec a bratr. Býval jsem i manžel. Říkala si Anabel ale jmenovala se jinak. Něco od es. Siréna nebo satira? Stránka? Sára. Žili jsme spolu v jedné krabici a čekali na příchod naší dcery. V rohu velké místnosti stála maličká postýlka, pelíšek. Podobný míval i Dárek. Dárek nebyl dítě ale kocour. Spával všude - i v té postýlce - jenom ne ve svém pelíšku. Když to začalo, začal jsem chodit na dlouhé procházky. Bílé dveře, šedé dveře, poškrábané dveře. Bílé dveře, šedé dveře... Pořád kokola. A ať jsem prošel kterýmikoliv dveřmi, stál za nimi Dárek. Kocour chodil se mnou a často i přede mnou. Poznávací výlet od jedněch dveří k druhým. V linu hrajícím si na prkna zůstávaly otisky mých bosých nohou a Dárkových bosých tlapek. Pak se ty otisky slily v pěšinu. Když kolem pěšiny začala růst tráva ostřice, Dárek se o ni pořezal. Krvácel z tlap, krvácel z čumáku. Uši měl na cimpr campr. Sára jim ho odnesla, ať ho uzdraví. Pak už to nebyl Dárek. Už to nebyl ani kocour. Když se ke mně znovu připojil při mém kroužení, jeho nohy vydávaly takové zvláštní, zábavné zvuky. Cupity cup. Cvaky cvak. Když jsem to chvíli poslouchal, chtělo se mi křičet. Z procházek se stala štvanice. Bílé. Šedé. Poškrábané... Cvak. Cvak. Cvak.

3X3 podruhé aneb Reparát

Protože jsem si špatně vyložila zadání výzvy 3X3, po pravdě vůbec mi nedošlo, že by to měly být fotky čerstvé, aktuální, nově nafocené, použila jsem fotky staré, archivní. Mám ráda, když je všechno, jak má být a krom toho mě to taky moc baví, proto přidávám novou devítku fotek. Berte to prosím jako můj reparát. 

Večer, kdy vyšla souhvězdí

On mi říká krásko, někdy princezno. A přitom neví, že jsem doopravdy princezna. Ne ta šíleně smutná, ani ta usínací. Ani s hráškem nemám nic společného, pokud zrovna nebyl v jídelně k obědu. Jsem princezna tajná. Vím to jen já. A moji rytíři. Díváte se na mě a vidíte holku. Dívku s bledým ksichtíkem, nos posetý pihami, na čele pár teček pubertálního akné, které asi nikdy nezmizí, nevýrazné šedomodré oči se světlými řasami, vlasy té nejnudnější myší barvy. Podíváte se se mnou na můj odraz v zrcadle a zůstanete stát s pusou dokořán, protože ta v zrcadle má obrovské, kouřově šedé oči, černé řasy do půl tváří a vlasy v barvě bouřkových mraků žíhaných bílými blesky se jí vlní skoro až k zadku. Utajená princezna. Princezna bouře. Blýskavice.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové /2/

Když dva dělají totéž

K Cestě duše se Ela dostala až další týden. Postupně se prokousávala rukopisem. Pětibarevný poznámkový bloček, běžně položený na okně vedle hrnku plného propisek, viditelně hubnul a barevné lístečky plné poznámek nacházela Ela i v koupelně a na záchodě. Žlutá, zelená a půlka oranžové už vzaly za své. Prvních pár kapitol se proklínala za svou hloupou a sebezničující ochotu. Pak ale zvolna - skoro nechtěně - přivykla rytmu Karinina vyprávění a četla se stále menším odporem. Nakonec začala nosit rukopis s sebou do kanceláře.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové

Ela a Karin

Ela strávila v knihovně velkou část svého života. Zatímco její kamarádky objevovaly Avon, zdokonalovaly se v jemném umění nanášení makeupu, přely se zda lepší kolekci má Prada nebo Dolce & Gabbana - Beatu Rajskou zavrhly, jako příliš provinční - a porovnávaly vybavení svých krátkodobých známostí, Ela procházela mezi regály, čichala vůni knih, která pro ni byla nad všechny parfémy, hladila vazby, četla si názvy, opájela se rozličností témat a někde vzadu v nejskrytějším koutku mozku, či snad duše, nosila tajenou i hýčkanou myšlenku, plachý sen o tom, že by mezi těmi svazky mohla stát jednou i její vlastní kniha.
Té myšlence podřídila všechno ostatní. Dokonalé zvládnutí jazyka pro ni bylo samozřejmostí, excelovala v hodinách češtiny už na základce a stejně tak na střední. Volba vysoké školy byla uváženým krokem, který ji posunul na trati zas o něco blíž k cílové rovince. Její deníček nezaplňovaly detaily intimních chvilek, popisy vysněných partnerů, ani těch skutečných, kteří samozřejmě snovým idolům nesahali ani ke slabinám, ale drobné postřehy zaznamenané pozornýma očima ve vlaku, v parku, na koleji, v supermarketu. Scénky, které psal sám život, náčrty, popisy. Ela přistupovala ke svému snu velmi zodpovědně.

Ta strašná síla slov

Z devátého patra se ulice zdála úzká jako šedá stuha a pospíchající lidé, zachumlaní v zimních bundách navzdory prvnímu jarnímu dni, drobní a nedůležití. Kdyby některý z nich zvedl hlavu, pořádně se zaklonil a pohlédl pro změnu vzhůru na šedivé nebe visící nehnutě nad městem, možná by zahlédl tam vysoko nad sebou cosi, v čem by po chvilce rozpoznal člověka hluboce vykloněného z okna. A možná by ho v jediném záblesku jasnozřivosti napadlo: Proboha! nějaký nešťastník se tam nahoře chystá skočit. Možná by se zastavil a věnoval tomu zoufalci tichou modlitbu a vyslal k němu pár povzbudivých myšlenek. Anebo by si jen stoupl stranou, aby nepřekážel davu, zapálil si cigaretu a s pečlivě tajeným vzrušením čekal, jestli opravdu skočí. A pak by nejspíš přiběhl k tělu nepřirozeně pokroucenému, na první pohled rozbitému, ležícímu ve stále se rozšiřující rudé kaluži, jen proto, aby mu neunikl jediný detail, aby byl první...

Výzva 3X3

Na blogu Blondýny a VendyW jsem obdivovala krásné fotky, kterými se zapojily do výzvy Dáši F. nazvané 3 X 3 tedy tři témata a ke každému tématu tři fotky. Miluju prohlížení fotek jak cizích tak svých a nadšeně jsem přivítala záminku trošku se prohrabat archivem. Vybrat jenom tři témata a tři fotky byl docela problém, jednu chvilku jsem měla témat šest a k nim po deseti fotkách, ale nakonec jsem se s tím taky nějak popasovala.

Jsem zahrada stinná

Monstera, alokazie, ledviník a žumen. Pepřinec, klivie, parožnatka. Begónie královská, brambořík a ibišek, africká fialka a vánoční kaktus, to všechno jsou rostliny, které pokud stín přímo nevyžadují, poměrně dobře ho snáší. Opakuji si polohlasem jména svých přátel jako zaříkání proti samotě. Kdysi jsem znala i latinské názvy. S nimi by to znělo tak trochu jako rozcvička zaníceného exorcisty. Dotýkám se jemňoučkého závěsu Ledviníku, hladím tvrdě zelené listy klivie. Děrované monsteře, jejíž nejmenší list velikosti polévkového talíře mi sahá téměř k hrudi, skládám poklony, koketuji s Ibiškem. Máme jeden oblíbený žert. ,,Kdy už pokveteš?" ptám se každé ráno a on odpovídá: ,,Už se stalo."

Trojský kůň

22. září
Dívám se na své prsty, přebíhají po klávesnici s lehkostí baletních mistrů a z omezeného množství znaků půvabnými pohyby skládají vlastní svět, kterému jsou desaterem bohů. Závidím jim jejich lehkost. Jejich volnost. Necítím se nešťastný... Necítím se šťastný. První zápis po šesti měsících. Dívám se na své prsty. Jsou alespoň ony šťastné, když dělají to, k čemu jsou předurčeny?
Doma. Doma?
Čtu zapsaná slova se šíleným zaujetím, jako by byla tajným návodem na život, na všechno... Čtu svůj zápis po půl roce polovičaté smrti a bojím se. Bojím se toho, čím jsem se stal, čím jsme se stali.

Hrací skříňka /7/

Cesta

Předchozí části

1 - Stříbrná lžička

2 - Ostré hrany

3 - Tanečníci

4 - Prsten, skříňka a poupě

5 - Hop nebo trop

6 - Cesta

Rozesmátá holka je pryč, ta tam je i dívka, která Niku táhla zahradou, pryč je mladá žena z fotky nad postelí. Nika už nemá nejmenší problém uvěřit ženě stojící vedle ní, že je babičkou. Pranic ji to netěší. Dosáhla svého skutečného věku, ale stárnutí se nezastavuje. Už to není sen ale noční můra. Skříňka dál vyhrává, ale melodie teď zní, jako by byl strojek porouchaný, každou chvilku se ozve disharmonický tón, skřípnutí, zapištění. Niku napadne, že jestli tu kočičí muziku bude muset poslouchat ještě nějaký čas, zblázní se, ale ještě před tím se postará, aby skříňka zmlkla navždy. V srdci má strach. Nebe je temné a zahrada zpustlá.

Hrací skříňka /6/

Dívka ve fialovém

Hop nebo trop, opakuje si Berenika v duchu. Jak dobře tomu rozumí. O míjení ví své. Když jí dotěrná trnková větévka přejede po vlasech a zatahá ji za ně, jako dareba v první třídě tahá za vlasy holky sedící v lavici před ním, bezmyšlenkovitě zvedne ruku a větev jemně odsune stranou. ,,Minuli se", říká si polohlasem, ,,a už nikdy to nebylo..." Najednou jí něco dojde.

Hrací skříňka /5/

Hop nebo trop

,,Copak jsi tam nešla?" vybuchla Nika. Uvědomila, že má na krajíčku. Rozpačitě si otřela vlhké oči a vzala babi za ruku v omluvném gestu. Měla bych spíš fandit dědovi, pomyslela si provinile. Páni, já jsem teda fakt dáreček, kdyby to nebyl on, nemusela bych tu být ani já. Třeba by teď na mém místě seděla nějaká Adéla, Agáta nebo Johana nebo snad Aleš a nebo by to bylo všechno ještě nějak úplně jinak... Promiň, dědo, vyslala omluvnou myšlenku někam do prostoru. Jenže já jsem taky viděla tu kouzelnou hračku a v porovnání s ní je prsten jako dárek nudně předvídatelný...

,,Ale šla, to víš, že jsem tam šla," bránila se babi mdle a stiskla Berenice ruku, jako by ji chtěla uklidnit a sobě dodat odvahy.

Hrací skříňka /4/

Prsten, skříňka a poupě

,,... a pak za mnou přišli. Každý zvlášť, ale oba ve stejný den. Přišlo mi to, jak by se snad na mě domluvili..." Svaťa dopila zteplalou minerálku, ze které vyprchaly všechny bublinky a chvilku seděla velmi tiše, s pohledem upřeným před sebe, jako by protější zeď byla promítacím plátnem, na kterém se souběžně s vyprávěním zhmotňují vyřčená slova.

,, A já se nakonec přece jen musela rozhodnout..."Nika se omámeně rozhlédla. Měla stejný pocit, jaký mívala někdy po probuzení. 

Hrací skříňka /3/

Tanečníci

,,Babi, je ti dobře?" zašeptala Nika. Ani nevěděla, proč šeptá. Snad za to mohl omámený babiččin hlas. Snad zamrazení v zádech. Možná babi ve skutečnosti spí. Možná spíme obě. Průběh odpoledne byl natolik podivný a tak velmi podobný situacím z tísnivých snů, ve kterých milovaní lidé pozbývají známé rysy tváří a unikají z dosahu, ať se je člověk sebevíc snaží zadržet, že by ji to vůbec nepřekvapilo.

Hrací skříňka /2/

Ostré hrany

Berenika hledala v kabelce klíče od bytu a periferním pohledem kontrolovala Svaťu opírající se vyčerpaně o okrově ( podle Niky průjmově) zbarvenou zeď vedle výtahu. ,,Jsi unavená, co? Hned to bude, už si odpočineš." Vrátila se zneklidňující myšlenka, která jí prolétla hlavou už v autě. Možná to nebyl nejšťastnější nápad, i když dobře míněný. Zdálo se, že se babi každou chvíli složí. První půlhodinu cesty připomínala štěbetajícího ptáčka, který právě uniknul z klece. Zvědavě se rozhlížela a s nečekaným vtipem komentovala všechno kolem sebe. Pak náhle ztichla, jako když natahovací hračce doběhne pérko a schoulila se do sedačky. Připadala jí ještě drobnější než jindy, skoro se zdálo, že ji šedé sedadlo co nevidět pohltí.

Hrací skříňka /1/

Stříbrná lžička

Lustr v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo jako nerozhodný lékárník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a stínu. Jen pocit.

Smetiště

Můj děd vždycky říkal: Skloňte hlavy k zemi a děkujte Velké Ká za svět v němž žijete. Neumíte si představit svět v Temnověku, kdy našinec neznal dne ani hodiny, jak se kdysi říkalo a žil v neustálém strachu a šeru nevědomosti. Mám ten výjev uložený v paměti jako převzácný obraz. Bílé vousy otcova otce se zachvívají dojetím a jeho oči, které uzřely mnohé, upřeně hledí do plamenů. Přiznám se, že někdy mi ta jeho strojenost a poněkud úmorná stařecká moudrost docela lezly na nervy, ale většinu času jsem miloval svého děda, jak vnuk milovat má.

Čtyřicet devět odstínů smutku

Čekám a sním. Počátek mého bytí je zahalen tkaninou milosrdné šedi, můj další osud a snad i neblahý konec je oproti tomu zahalen šedí nemilosrdnou. Za roky věznění přivyknul jsem šeru. Šedivé přítmí jež mne dlouho obklopovalo jako dusivá, škrábavá deka, stalo se mi důvěrníkem. Ono jediné naslouchalo mým vzdechům, výkřikům, škrábání do stěn. Šeptaným kletbám i blábolivým snům. Zpočátku nenáviděné přítmí mi časem zprostředkovalo nepředstavitelné prožitky duchovního splynutí s Všehomírem, když škvírou do mé cely proniknul paprsek světla a v něm se jak v záři reflektorů roztančila zrnka prachu. Tehdy jsem pochopil podstatu šera. Je nezbytnou kulisou pro vnímání světla. Je mystickým propojením a splynutím světla s temnotou. Ani světlo ani tma, jen půl z každého. Ach, jak jsme si podobni. Jsme tvořeni tímtéž protikladem.

Tami a Lina /6/

Bouře

Předchozí části

1 - Tamara

2 - Lina

3 - Stín

4 - Bezčasí

5 - Plameny

Tami prošla Bojnicí. Nohy ji bez přemýšlení odnesly k lesní pěšině. Stu-dna. Stu-dna, tepalo jí v hlavě v souladu s údery srdce. Přizpůsobila krok tomu rytmu. Pochodovala lesem s odhodláním vojáka odcházejícího do bitvy, z níž není návratu. Na okamžik se zastavila, vytáhla obálku, která ji píchala do holého břicha pod tílkem. Chtěla ji odhodit do křoví. Pak ji otevřela a ještě jednou si přečetla rozostřená písmena. Zlostně si otřela vlhké oči. Obálku strčila zpátky do kapsy. Nohy se znovu daly na pochod.

Tami směřovala ke studni, jako směřuje kovová hoblinka k magnetu, ocitne-li se v dosahu jeho silového pole.

Tami a Lina /5/

Plameny

,,Tady to voní!" promluvil Vladimír Tami za zády. Lekla se, vařečka jí vyklouzla z ruky a ponořila se do probublávající hmoty. ,,Tati! Seš jak duch, podívej, co děláš!."

,,To jsem nechtěl, ukaž, já ji vytáhnu," popadl lžíci, obratně vylovil odkapávající vařečku, trošku ji oklepal a uchýlil se s ní nad dřez, kde ji olízal. ,,Tami, klobouk dolů! Takový džem nikdo jiný neumí. Maminka by na tebe byla pyšná." Tami se potěšeně zapýřila. ,,Možná...možná by i trochu žárlila. Pamatuješ, jak vařila z trnek povidlí a nakonec to musela vyhodit i s kastrolem?"

,,No jo, máma na to moc nebyla." Dva úsměvy si vyšly vstříc a zútulnily kuchyň pronikavě vonící rozmixovaným rybízem.

Tami a Lina /4/

Bezčasí

S podzimem se k Tami vrátily zlé sny. Zabydlely se v její hlavě se samozřejmostí starých známých vracejících se z nečekaně dlouhé osvěžující dovolené. Noci, kdy ji poctily svou přítomností se budila z neklidného spánku propocená, s bolestí hlavy a tvářemi vlhkými od slz. Pak ležela v posteli ztuhlá a rozbolavělá a toužebně čekala na první známky svítání. V hlavě nesrozumitelný vír událostí, zvuků, vůní, barev. Před sebou šedivé pohoří dnů, které měla překonat jako vytrvalý, k smrti unavený horolezec. Z jednoho brutálně živého snu, ve kterém byla nějak zapletená studna, Lina i Vladimír, se probudila vlastním pláčem. Rozsvítila lampičku a světlo obarvené oranžovým stínítkem na teple zlatavý odstín zklidnilo tep bušící ve spáncích s neodbytností válečných tam tamů. Lampu nechala svítit. Otočila se na bok a natáhla ruce před sebe, aby uvolnila napětí, které v nich cítila. V mžiku byla venku z postele a pěstmi přitisknutými k ústům dusila křik deroucí se jí do hrdla. Bylo to jako ponořit ruce do ledové vlhké mlhy. Jako položit ruce do mrazáku. Uniknul jí zdušený sten. Vlastní, původně horký dech se jí před očima vznášel v podobě mlžnatého obláčku.

Tami a Lina /3/

Stín

Jak banálně, všedně se ohlašují změny, které převrátí život naruby, napadlo Tami na konci toho dlouhého, únorového dne. Dne, který s účinností sekáčku na led rozsekl její život na před tím a poté. Seděla v lavici vedle Liny, sledovala sníh proletující za okny a nenápadně nakukovala k Lině do sešitu. Největší problém, který čekala, byla další koule z matiky. Snila o všech těch skvělých věcech, které na ně dvě čekají, až skončí studium na gymnáziu. Snila o štěstí a nečekala zlé.

Jenže život nerozdává jen laskavé náhody, milá překvapení, žetony štěstí. Je to neférový hráč. Podrazák, který hraje s cinknutými kartami, podkopává nohy a dveře ztěžka pootevřené na škvíru stačící tak akorát na prolezení, rád přibouchne před nosem. Stačilo jedno zaklepání a už nikdy nebylo nic stejné jako dřív. Jedno tiché zaklepání, které vpustilo do Tamina života uragán převracející domy a odnášející střechy útulných příbytků. Uragán, který odfoukl sny a přivál stín.

Tami a Lina /2/

Lina

Víska Malá Bojnice se v souladu se svým názvem choulila v náručí hlubokých lesů, jako by se opravdu bála protáhnout a výběžky cest a rohy domů dotknout sytě zelených smrků. Draze se líbila od první chvíle a stejně tak Taře. Posunuly se jen pár kilometrů od Svinova, ale zdálo se jim, jako by se ta dvě místa nacházela v jiných vesmírech. Zdálo se jim, že prošly dlouhou prašnou cestou, na jejímž konci našly domov. Pro Taru mělo stěhování půvab ještě v něčem jiném. Ve vsi nebyla škola a školáci dojížděli do nedalekého města. Netěšila se ani maličko, ale velmi opatrně a tajně doufala, že Zaječí pysk a zlé děti s připínáčkovýma očima zůstaly navždy minulostí.

Tami a Lina /1/

Tamara

,,Za radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo," promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů lemujících stěny studny. Posadila se na obvyklé místo, klátila nohama nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.

Na rozhraní /2/

,,Chtěla bych se podívat do toho města," zašeptala Marcela toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.

,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.

,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.