Náladovky /2/

S politováním přiznávám, že jsem větší část života prožila jako slepec. Přesněji řečeno: myslela jsem si, že vidím jako rys a taky jsem se tím nezapomínala pyšnit. Zhruba do poloviny loňského roku jsem četla bez problémů i droboučká blechám podobná písmenka, kterými se pyšní příbalové letáky z lékárny, poznámky pod čarou, nebo nepříliš výhodné dodatky k rozličným pochybným smlouvám, což ale neznamená, že jsem nebyla slepá. Myslela jsem si totiž, že své okolí dokonale znám. Myslela jsem, že mě vlastně nemá čím překvapit a tak jsem hledala jiné, barevnější a malebnější světy ve své fantazii. Myslela jsem si dokonce, že psaním tvořím úplně novou, neznámou a krásnou krajinu, která vzniká bezděčným a hluboce uspokojivým procesem slučování oblíbeného a malebného a vypouštěním rušivého. Byla jsem bláhová a byla jsem slepá. A zjistila jsme to přesně v ten moment, kdy jsem si své dokonale známé okolí vyfotila. Ono není dokonce ani úplně přesné říct, že jsem neviděla. Viděla ale nevnímala, alespoň ne očima. A přesto je to krajina, kterou jsem si napsala. Krajina mého srdce. Vždycky to byla ona.

Charlie a jablko

Náš psíček Charlie má takový roztomilý zvyk. Když se s někým vítá, musí honem něco popadnout do tlamky a s tím pak pochoduje kolem dotyčného a celý se kroutí radostí. Někdy je to plyšák, klubko ponožek, párkrát už vytáhl i pyžamo nebo triko, s tím se mu ale docela špatně pochoduje, protože si po tom šlape. Když není nic jiného, vystačí si i listem, kusem papíru a nebo jablkem. A právě s tím zmíněným jablkem jsem ho vyfotila.

Bohužel, jak byl stále v pohybu, nestíhala jsem a některé fotky jsou rozmazané, ale stejně jsem nemohla odolat, vám ho předvést.

Náladovky

Příroda je tím nejdokonalejším dílem, které se my lidé od dávných věků pokoušíme napodobit. Každý den je jiný, jedinečný, pohled na oblohu se nikdy neopakuje a vzory, který tvoří větve stromů proti obloze, jsou podle mého skromného mínění nesmírně působivé a krásné. A co teprve když je doplní siluety ptáčků. Zkrátka nikdy nevstoupíme do téže řeky, ale ani do stejného dne. Podívejte se na pár obrázků, na kterých hlavní roli hraje obloha, slunce, stromy, barvy a nebo naopak absence barev. Ve mně navozují celou řadu rozličných pocitů a tak jsem je nazvala jednoduše náladovky.

Čas, kuchařka a skříň

Jedna věc, kterou v současné době oplývám, je zboží většinou vzácné a nedostatkové. ČAS. Už jsem se zmínila, jak toho opravdu na plno a beze zbytku využívám; televize, čtení, chytání lelků, vystřihování, nákup, civění z okna, chytání bronzu - u kamen, lepení, jídlo, televize, výjezd za jídlem, civění do blba, civění dovnitř, jestli jsem to už neviděla, čtení...

V jednom z komentářů reagujících na výčet mých současných aktivit stálo: ,,Aspoň budeš mít čas na psaní." Jenže ouha! To je právě ta jediná aktivita, která mi nehrozí a kterou jsem záměrně nezmínila, pro případ, že by se snad někdo přece jen na výsledek oné aktivity zeptal. Jen jsem velmi skromně a nenápadně špitla:,,To je pravda." Ač mým nejtoužebnějším přáním bylo napsat: Pravda, aspoň budu moct dopsat tu tisícistránkovou, krutě dojemnou epopej ze života mikrobů. Nebo to famózní osmisetstránkové podobenství pojednávající o životě trilobita na jedné straně a nemožné matky, zapadající stále hlouběji do močálu zvaného krize středního věku, na straně druhé. Nebo: Aspoň budu moct dokončit tu osmdesáti slokovou hororovou baladu o sto let nemyté podlaze. Nebo...

Ano, mám čas. Tím to ale končí.

Zvěřinec nebo blázinec?

Dlouhé roky jsem nějak nedokázala docenit kresby Josefa Lady a to především ty s davovými scénkami. Vždycky jsem přímo nenáviděla, jak všechny jeho postavy mají zaseknuté prsty a místo nosů červené bambule. Josef Lada mě zkrátka coby malíř postav neoslnil; i když jeho malebné zasněžené krajinky a vesničky se obzvlášť na vánočních pohledech vždycky vyjímaly moc hezky. Jenže s přibývajícími roky se vnímání přece jenom mění, hrany se obrušují a vyhraněné názory střídá tolerantní smířlivost. A tak dnes nacházím zalíbení v úplně jiných věcech než před dvaceti roky a useknuté prsty a bambule místo nosů jsou opravdu to poslední, co mně vadí a čím bych se chtěla zabývat. Naopak. Josef Lada pro mě získává zcela nové kvality a během krátké doby již podruhé nacházím inspiraci v jeho barevných malůvkách, se kterými se dokonce cítím jakýmsi způsobem spřízněná.

Tommyknockeři - Stephen King

Asi každý někdy zakopnul. O práh, o kořen, o obrubník, o vlastní nohu. Zakopnutí mívá různé následky od pouhého zavrávorání až po dokonaný pád na ústa. A pak je pár případů, kdy jedno zakopnutí změní celý život, kdy člověk doslova zakopne o svůj osud. Něco takového se stalo i Robertě Andersonové, úspěšné autorce westernů. Při procházce v lese za domem zakopla o cosi, co nedokázala vyviklat ze země, co při doteku vibrovalo jako ladička. O cosi, co se ani trochu nelíbilo jejímu psovi, Peterovi. Po pravdě, starý dobrý Peter byl z předmětu skrytého v zemi vyděšený k smrti. Nejspíš dobře věděl proč.

Ale topit budeš moct, ne?

Slůvko myom zní roztomile, tak nějak kulatě a neškodně a probouzí ve mně představu ochmýřeného, baculatého stvořeníčka z fantasy literatury, něco mezi kuřetem a míčkem. Jenže když se tahle "stvořeníčka" začnou vyskytovat ve větším množství než malém a mají tendenci buclatět i nadále, začnou psát svůj vlastní příběh. Taky tak trochu fantasy okořeněné "atraktivním" nemocničním prostředím. Odborný název zní abdominální hysterektomie a jak už jsem zmínila minule, ve svém krátkém rozloučení (jeden nikdy neví, jak se ten jeho příběh vyvine a lépe nic nepodcenit) překvapivě nejde o lobotomii pro hysterky.

Omyly a přecvaky aneb bezhlavě

Od prosince loňského roku mám svůj vysněný foťáček. Nosím ho stále u sebe a fotím, co mě napadne. Někdy se chce až říct, bohužel. Naštěstí jdou výsledky mého často bezhlavého počínání snadno smazat, aniž bych musela čelit kritice ze strany rodiny, jak se stávalo dřív, když dorazily vyvolané fotky a jelikož neumím zavřít jen jedno oko a tím pádem pořádně zaostřit, na půlce fotek chyběly mým drahým hlavy, nebo jiné části těl. Nejsem malicherná, prostě jsem z takových fotek vystříhala, co bylo k poznání. Bohužel, to samé se nedá říct o ostatních členech rodiny, kteří zcela malicherně lpí na svých hlavách i ostatních částech. Digitální foťák je věcička důmyslná, která vlastně fotí sama, bez velkých nároků na svého majitele - napadá mě, že se vlastně až tak moc nezměnilo, že zase fotím bezhlavě, jen v trochu jiném smyslu - a tak je spousta fotek, které jsem zatím udělala, překvapivě pohledná a kolikrát je i poznat, co na nich mělo být.

A pak mám pár fotek, které vznikly jakýmsi nedopatřením. Fotky jedním slovem podivné. Nevím, jestli spadají do kategorie největší chyby - nechci si fandit, že bych se v necelých dvou měsících stihla dopustit všech největších chyb, při mém chybovém potenciálu mám zaručeně ty nejunikátnější teprve před sebou - ale s použitím chybného odhadu a manévru vznikly a tak si myslím, že k tématu týdne docela dobře pasují. 

Jedno ráno

Východ slunce je záležitost nezbytná, majestátní a často neobyčejně krásně vybarvená. I mně se podařilo zachytit jeden kouzelný východ slunce. Můj první v roli fotografa, ale jak se znám, určitě ne poslední.

Takové to domácí lepení

Dovoluji si vám nabídnout k prohlédnutí další koláže z let minulých. Pro lehké oživení papírové jednotvárnosti jsem je doplnila citáty, které podle mého soudu k některým kolážím čímsi pasují. Říká se, že jenom chudí duchem se uchylují k citátům. V tom případě jsem chudá duchem, protože mám citáty moc ráda. Aspoň ty méně profláknuté. Je v tom něco uklidňujícího a milého, zjistit, že někdo šel stejnou cestou a přemýšlel o podobných věcech a navíc svá pozorování vyjádřil výstižnou chytlavou větičkou. Je to jako dotknout se spřízněné duše, jako podat si ruce přes propast času a prostoru.

A pak, jiný citát přece říká: Blahoslavení chudí duchem...

Nejasná zpráva o průběhu a konci Vánoc

Náš nazdobený smrček pořád ještě trošku voní a kupodivu na něm zbývá i pár čokoládových figurek, i prskavky nám letos zbyly, zřejmě jsme prskali méně než jiné roky. V krabicích od kuřat, které byly plné cukroví, se taky ještě pár kousků povaluje - hlavně to méně oblíbené, jak já říkám dusící, jako jsou třeba škebličky - ale jinak už je to zas za námi. Ani nevím, jestli jsem ráda, nebo mě to mrzí. Asi něco mezi tím. Bylo to krásné, Ježíšek byl laskavý a pilný a darů byla opravdu hromada, přestože jsme si, stejně jako každý rok, vzájemně odsouhlasili, že se nebude nic moc kupovat. Jeden z dárečků se ovšem pod stromeček dostal pouze symbolicky. Krabička, kterou jsem si rozbalila, byla prázdná, protože dáreček byl už deset dnů před svátky ve zkušební lhůtě a samozřejmě jsem dokumentovala i průběh svátečních dnů. Ano, mluvím o svém foťáčku.

V nadšení jsem skutečně vyfotila kdeco, tak snad vás neunudím ke kómatu. Nemůžu si prostě pomoct, na fotkách vypadají ty uloupené kousky reality úplně jinak a často i lépe nebo zajímavěji než ve skutečnosti.

Zahájení Adventu

V neděli 29. listopadu jsme i u nás zahájili Advent slavnostním rozsvícením vánočního stromku. Při této příležitosti se podával horký punč a jablečný štrůdl. Ano, byla jsem jednou z pětice, která vlastnoručně vinula. Ovšem na výrobu punče jsme měli odborníka, který nás záhy ujistil, že kdybychom tušili, co punč obsahuje, zahodíme v hrůze kelímky.

Listy, peří, myši a šnek

A ještě jednou pár obrázků, tentokrát zcela nových a s přivřeným okem i docela aktuálních.

Tedy až na ten poslední, ale jeden nikdy neví a co není, může být.

Třeba přistanou na jaře, až odkvetou pampelišky...

Troška romantiky

Objevila jsem pár starých obrázků. A když říkám starých, myslím opravdu starých. Dvacet a víc. Těžká romantika, jak kdysi řekla při pohledu na mé kresby ségra. Některé jsem použila jako ilustraci k článkům, ale většina zatím poklidně snila v archivu. Uvidíme, jestli tam radši neměly zůstat.

Christina - Stephen King

O lásce, vášni, pobláznění a mileneckých trojúhelnících pojednávají desítky knih. Jejich děj se často podobá a závěr bývá lehce odhadnutelný. Klasikou je zápletka, kdy se žena rozhoduje mezi dvěma muži, případně muž kličkuje mezi dvěma ženami. Méně obvyklá je pak možnost, kdy hlavní postava volí mezi mužem a ženou. A tak všelijak podobně, až do úplného vyčerpání všech možností, které vztahy dvou pohlaví skýtají, jakož i čtenáře. Christina je také knihou o pobláznění, vášni, o mileneckém trojúhelníku. O první lásce Arnieho Cunninghama. Zde však podobnost s jinými příběhy končí.

Rozhledna Horní les

Rozhledna Horní les se nachází mezi obcemi Nyklovice a Rovečné a jak napovídá její název, je pěkně skrytá v lesích. Kopec, na kterém stojí a po kterém je pojmenovaná, je se svou výškou 774 m nejvyšším vrcholem Svratecké hornatiny. Ocelová konstrukce rozhledny měří 59 metrů, výška vyhlídkové plošiny je 38 metrů. Kdo se chce dostat nad úroveň smrků a rozhlédnout se po Svratecké hornatině a východní části Žďárských vrchů, musí zdolat 201 schodů. Při dobré viditelnosti je možné zahlédnout Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory či Krkonoše. Rozhledna byla vystavěna na podzim roku 2001 a zpřístupněna 19. dubna 2002. Je volně přístupná od dubna do října. Nynější rozhledna není první vyhlídkovou stavbou na tomto místě. Již v roce 1918 je dokladována existence měřičské věže stojící na stejném místě a známé jako rozhledna Rakušanka.

Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Draxmoor - Dolní Rožínka

O prázdninách jsme navštívili i Draxmoor, hororový zámek v Dolní Rožínce. Zvenčí působí velice pěkně, doslova lákavě. Jelikož jsme strašidelnou expozici s 3D promítáním navštívili už kdysi, když holky byly malé a protože někdo musel zůstat s Charliem venku, rozhodla jsem se s "těžkým srdcem" stezku odvahy skrz zámek tentokrát oželet a dopřát ji svým nejmilejším. Jako rodinka putujících idiotů jsme se projevili hned z kraje.

Není nutné vědět úplně všechno

Věcí, které je skoro lepší nevědět, je spousta. Pro sebe si je dělím do dvou kategorií. Za prvé jsou to ty, které máme všichni více méně společné. Říkám jim všeobecné. Sem patří kupříkladu složení potravin. Nevím, jak moc to kdo sleduje, ale já jsem názoru, že je někdy lepší nevědět úplně všechno. Neprohlížím podrobně pestrobarevné sáčky a balíčky a nehloubám nad každým řádkem vytištěným na zboží, jako by šlo o poselství zašifrované do písmen a čísel tajemným spolkem iluminátů.

Nudíte se?

Pokud ano, pokud se opravdu nudíte, nemusíte si nutně pořizovat medvídka mývala, jak doporučuje klasik. Je to jistě zvířátko roztomilé a s nudou hravě zatočí stejně snadno jako králíček, pískomil, křeček, morče, tarantule nebo anakonda. Nevýhodou živých rozptylovačů je však jejich potřeba pravidelné péče a poměrně častá nechuť k příbytku pro ně určenému, který se pokouší za jakoukoli cenu opustit. Nevařím z vody, patřím k úzkému okruhu unikátních jedinců, kterým utekla želva. Vodní.

Košumberk

Výlet na hrad Košumberk, nebo spíš jeho pozůstatek, jsme podnikli někdy začátkem května. Shodou okolností jsem v Hamzově léčebně, která se nachází v blízkém sousedství hradu, vlastně přímo pod ním, přesně ve stejném období před dvěma roky rehabilitovala po operaci kyčelního kloubu. Tenkrát se mi tam moc nelíbilo. Vlastně vůbec. Nenadchla mě ani blízkost hradu, ani překrásný park. Trvalo dva roky než jsem překonala nechuť a do městečka Luže se vrátila ne jako pacient ale jako turista. A řeknu vám, že je to zatraceně velký rozdíl.

Štarkov

Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.

K čemu to je?

Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Tami a studna

Obrázky k povídce Tami a Lina

---

Samomluvou k duševní rovnováze a svěžesti

Nebudu vám lhát. Nelhala jsem doposud a za roky trvání svého blogu jsem na sebe napráskala příliš mnoho, abych s tím mohla nějak efektivně začít. A lhát neefektivně, to není nic pro mě. Jak se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Proto se vší otevřeností přiznávám, ano, i já trpím samomluvou. Možná mně to ani nebudete věřit, ale kolikrát umluvím i sama sebe.

Každý den je nepopsaný list

Dny jsou tvořeny sledem maličkostí. Zpravidla se drobnosti radostné a povzbudivé střídají s maličkostmi méně šťastnými a spíše ubíjejícími, společně pak vytváří pestrou mozaiku života. Najdou se však i dny mimořádné, kdy maličkosti ať toho či onoho druhu převažují. Skálopevně věřím, že jsem určitě prožila několik dnů povedených od začátku do konce, i když si teď zrovna na žádný konkrétní nevzpomínám. Ovšem jeden z mnoha nepovedených, tvořený maličkostmi, které mě rozhodně neudělaly šťastnou, mám v paměti uložený naprosto precizně.

Město snících knih - Walter Moers

Před nějakým časem jsem od neteří dostala knihu Rumo a zázraky v tmách od téhož autora. Příběh Wolpertingera Ruma mě okouzlil. V poněkud pošmourném období byl i pro mě tak trošku zázrakem v tmách. Stejně zaujal dceru a Město snících knih byl pro změnu dárek pro ni ode mne. Tak se nám dostala do rukou kniha, kterou nelze popsat jinak než slovy nejvyššího obdivu a uznání, přičemž brilantní a velkolepé jsou ještě ta nejumírněnější, kniha, na kterou se nezapomíná.

Odpovědi pro Vendy

Naše milá Vendy (Eumenidas) s laskavostí a velkorysostí sobě vlastní zařadila do svého projektu: Představuji vám... i můj blog. Ohromně mě tím překvapila ale hezky. Součástí představení bylo i deset otázek, na které jsem odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.