Zahájení Adventu

V neděli 29. listopadu jsme i u nás zahájili Advent slavnostním rozsvícením vánočního stromku. Při této příležitosti se podával horký punč a jablečný štrůdl. Ano, byla jsem jednou z pětice, která vlastnoručně vinula. Ovšem na výrobu punče jsme měli odborníka, který nás záhy ujistil, že kdybychom tušili, co punč obsahuje, zahodíme v hrůze kelímky.

Listy, peří, myši a šnek

A ještě jednou pár obrázků, tentokrát zcela nových a s přivřeným okem i docela aktuálních.

Tedy až na ten poslední, ale jeden nikdy neví a co není, může být.

Třeba přistanou na jaře, až odkvetou pampelišky...

Troška romantiky

Objevila jsem pár starých obrázků. A když říkám starých, myslím opravdu starých. Dvacet a víc. Těžká romantika, jak kdysi řekla při pohledu na mé kresby ségra. Některé jsem použila jako ilustraci k článkům, ale většina zatím poklidně snila v archivu. Uvidíme, jestli tam radši neměly zůstat.

Christina - Stephen King

O lásce, vášni, pobláznění a mileneckých trojúhelnících pojednávají desítky knih. Jejich děj se často podobá a závěr bývá lehce odhadnutelný. Klasikou je zápletka, kdy se žena rozhoduje mezi dvěma muži, případně muž kličkuje mezi dvěma ženami. Méně obvyklá je pak možnost, kdy hlavní postava volí mezi mužem a ženou. A tak všelijak podobně, až do úplného vyčerpání všech možností, které vztahy dvou pohlaví skýtají, jakož i čtenáře. Christina je také knihou o pobláznění, vášni, o mileneckém trojúhelníku. O první lásce Arnieho Cunninghama. Zde však podobnost s jinými příběhy končí.

Rozhledna Horní les

Rozhledna Horní les se nachází mezi obcemi Nyklovice a Rovečné a jak napovídá její název, je pěkně skrytá v lesích. Kopec, na kterém stojí a po kterém je pojmenovaná, je se svou výškou 774 m nejvyšším vrcholem Svratecké hornatiny. Ocelová konstrukce rozhledny měří 59 metrů, výška vyhlídkové plošiny je 38 metrů. Kdo se chce dostat nad úroveň smrků a rozhlédnout se po Svratecké hornatině a východní části Žďárských vrchů, musí zdolat 201 schodů. Při dobré viditelnosti je možné zahlédnout Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory či Krkonoše. Rozhledna byla vystavěna na podzim roku 2001 a zpřístupněna 19. dubna 2002. Je volně přístupná od dubna do října. Nynější rozhledna není první vyhlídkovou stavbou na tomto místě. Již v roce 1918 je dokladována existence měřičské věže stojící na stejném místě a známé jako rozhledna Rakušanka.

Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Draxmoor - Dolní Rožínka

O prázdninách jsme navštívili i Draxmoor, hororový zámek v Dolní Rožínce. Zvenčí působí velice pěkně, doslova lákavě. Jelikož jsme strašidelnou expozici s 3D promítáním navštívili už kdysi, když holky byly malé a protože někdo musel zůstat s Charliem venku, rozhodla jsem se s "těžkým srdcem" stezku odvahy skrz zámek tentokrát oželet a dopřát ji svým nejmilejším. Jako rodinka putujících idiotů jsme se projevili hned z kraje.

Není nutné vědět úplně všechno

Věcí, které je skoro lepší nevědět, je spousta. Pro sebe si je dělím do dvou kategorií. Za prvé jsou to ty, které máme všichni více méně společné. Říkám jim všeobecné. Sem patří kupříkladu složení potravin. Nevím, jak moc to kdo sleduje, ale já jsem názoru, že je někdy lepší nevědět úplně všechno. Neprohlížím podrobně pestrobarevné sáčky a balíčky a nehloubám nad každým řádkem vytištěným na zboží, jako by šlo o poselství zašifrované do písmen a čísel tajemným spolkem iluminátů.

Nudíte se?

Pokud ano, pokud se opravdu nudíte, nemusíte si nutně pořizovat medvídka mývala, jak doporučuje klasik. Je to jistě zvířátko roztomilé a s nudou hravě zatočí stejně snadno jako králíček, pískomil, křeček, morče, tarantule nebo anakonda. Nevýhodou živých rozptylovačů je však jejich potřeba pravidelné péče a poměrně častá nechuť k příbytku pro ně určenému, který se pokouší za jakoukoli cenu opustit. Nevařím z vody, patřím k úzkému okruhu unikátních jedinců, kterým utekla želva. Vodní.

Košumberk

Výlet na hrad Košumberk, nebo spíš jeho pozůstatek, jsme podnikli někdy začátkem května. Shodou okolností jsem v Hamzově léčebně, která se nachází v blízkém sousedství hradu, vlastně přímo pod ním, přesně ve stejném období před dvěma roky rehabilitovala po operaci kyčelního kloubu. Tenkrát se mi tam moc nelíbilo. Vlastně vůbec. Nenadchla mě ani blízkost hradu, ani překrásný park. Trvalo dva roky než jsem překonala nechuť a do městečka Luže se vrátila ne jako pacient ale jako turista. A řeknu vám, že je to zatraceně velký rozdíl.

Štarkov

Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.

K čemu to je?

Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Tami a studna

Obrázky k povídce Tami a Lina

---

Samomluvou k duševní rovnováze a svěžesti

Nebudu vám lhát. Nelhala jsem doposud a za roky trvání svého blogu jsem na sebe napráskala příliš mnoho, abych s tím mohla nějak efektivně začít. A lhát neefektivně, to není nic pro mě. Jak se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Proto se vší otevřeností přiznávám, ano, i já trpím samomluvou. Možná mně to ani nebudete věřit, ale kolikrát umluvím i sama sebe.

Každý den je nepopsaný list

Dny jsou tvořeny sledem maličkostí. Zpravidla se drobnosti radostné a povzbudivé střídají s maličkostmi méně šťastnými a spíše ubíjejícími, společně pak vytváří pestrou mozaiku života. Najdou se však i dny mimořádné, kdy maličkosti ať toho či onoho druhu převažují. Skálopevně věřím, že jsem určitě prožila několik dnů povedených od začátku do konce, i když si teď zrovna na žádný konkrétní nevzpomínám. Ovšem jeden z mnoha nepovedených, tvořený maličkostmi, které mě rozhodně neudělaly šťastnou, mám v paměti uložený naprosto precizně.

Město snících knih - Walter Moers

Před nějakým časem jsem od neteří dostala knihu Rumo a zázraky v tmách od téhož autora. Příběh Wolpertingera Ruma mě okouzlil. V poněkud pošmourném období byl i pro mě tak trošku zázrakem v tmách. Stejně zaujal dceru a Město snících knih byl pro změnu dárek pro ni ode mne. Tak se nám dostala do rukou kniha, kterou nelze popsat jinak než slovy nejvyššího obdivu a uznání, přičemž brilantní a velkolepé jsou ještě ta nejumírněnější, kniha, na kterou se nezapomíná.

Odpovědi pro Vendy

Naše milá Vendy (Eumenidas) s laskavostí a velkorysostí sobě vlastní zařadila do svého projektu: Představuji vám... i můj blog. Ohromně mě tím překvapila ale hezky. Součástí představení bylo i deset otázek, na které jsem odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Zahradníci

Říká se čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Soudě podle letošní úrody brambor patříme k těm středně hloupým. Pokud toto pravidlo zobecním a vztáhnu na veškeré pěstitelské snažení, pak vykazuji v posledních dvou letech obrovské avšak doposud nezaznamenané a nepociťované zmoudření. Přesněji řečeno, měla bych vykazovat. Před dvěma roky jsem bez velkého očekávání a spíš jen tak, bezmyšlenkovitě rozsela po zahradě pár semen slunečnic a to když jsem si povšimla, že tu i onde klíčí slunečnicová semínka vyfoukaná a roznesená větrem z ptačího krmítka. Klíčivost byla stoprocentní a k mému úžasu zahradnického amatéra slunečnice skutečně vyrostly a své zářivé, vznosné hlavy celé léto stáčely za sluncem. A já v obdivu a nadšení za nimi.

Charlie a rohlík

Náš milovaný psíček je velký požitkář a gurmán. Nikdo si neumí tak vychutnat pamlsky jako on. Tvrdé rohlíky ( není-li tedy nic lepšího) křoupe místo sušenek a nejraději na posteli. Taky kde jinde! Ani já neznám nic lepšího, než si s knížkou a dobrým dlabancem zalézt do postele. A tak bych asi neměla, zas tak moc vyšilovat. Jak se říká, příklady táhnou.

Psův a rohlíkův příběh nafotila a okomentovala Madlenka a na svůj blog jsem jej vložila s jejím laskavým svolením.

S puncem dobromyslného idiota

Ráda a často používám zvolání: Nechte ho, utluče se sám! Zpravidla v souvislosti s konáním svého muže. Otřesená - a to doslovně - zážitkem z posledních dnů, více než kdy jindy uvažuji o mlýnech, které skutečně melou sic pomalu ale o to jistěji. Aneb: Vyjmi břevno z oka svého, než budeš hledat smítko v oku bližního. Vlastně bych měla šeptat pouze a velmi, velmi opatrně: Nechte mě, utluču se sama!

Řád zlatého šroubováku

Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že mým osudovým nástrojem je vařečka, že můj pomník jednou budou zdobit pateticky překřížené vařečky vznášející se nad vrchovatým kouřícím talířem a po tím zlatě vyvedený nápis: Vařila chutně a znalecky. V posledním měsíci jsem došla k poznání, že mou srdeční záležitostí bude nejspíš šroubovák. Mám jeden takový pěkný, s červenou plastovou rukojetí a ostře broušenou špičkou. - Však mně taky manžel vyčetl, že jsem si vybrala ten nejhezčí a vlastně jeho nejoblíbenější, ač do té doby neměl o jeho existenci ani tušení. - Jak moc ostrou špičkou jsem se přesvědčila na vlastní prst, svéhlavý nástroj do něj zajel jako do másla.

Technická

Můj tatínek mě ovlivnil v mnoha směrech. Je to príma táta, hodný srdečný člověk s osobitým smyslem pro humor. Jako každý má i své drobné mušky a jednou z nich je jeho přehnaně efektivní myšlení. To třeba holky několikrát seběhly po schodišti a táta to komentoval slovy: ,,Vy ty schody sežerete!" Nebo se rozbila nějaká drobnost, zpravidla po třiceti letech pravidelného užívání a táta opět vykřikoval: ,,Všechno máte hned sežraný!" A nikdy nezapomněl dodat: ,,Je potřeba myslet ekonomicky." I když jsem se vzpírala a bránila, jeho výroky jsou natolik sugestivní, že mi přešly takříkajíc do krve. Díky tomu patřím k těm podivným šeromilným stvořením, která propadají hysterii pokud svítí více světel současně a pokud náhodou dohlédnou i ve večerních hodinách z jednoho konce kuchyně na druhý. Taky neumím telefonovat.

Melodie všedních dnů

Mám spoustu oblíbených písniček, jejichž tóny ve mně cosi oslovily a které si vždy znovu ráda poslechnu. Někdy si je společně s rádiem šeptám při vaření (s ohledem na rodinu), nebo si je ječím v koupelně, jen tak pro radost ( bohužel pouze vlastní) přesvědčená, že tekoucí voda je dostatečná zvuková kulisa a maskování mého neškoleného leč znělého hlasu. Při sborovém zpěvu u táborového ohně praktikuji kapří hlas, pouze otvírám ústa a sem tam vyslovím útržek textu, přičemž se hodně sebevědomě rozhlížím a přátelsky na všechny pokyvuji, jakože jsem ještě nikdy nezažila nic lepšího.

V igelitu balený

Rozepsáno: 14. dubna 

Právě jsem se vrátil z hradu... Pardon! z vycházky se psem a vrátilA. Vím, jediný umělý kloub mi ještě nedává právo přivlastnit si mužský rod a vydávat se za kyborga. Maximálně se můžu nazývat čekatelkou kyborgovou a to ještě s přivřením obou očí. Dost důsledným, tedy ve snu. Na tuhle výsadu si nejspíš nějaký ten pátek počkám. Pořád ještě zbývá dost kloubů a kloubků, chrup a nakonec snad dojde i na hlavu, respektive mozek. I mně by se totiž šikly nějaký inovace a nový program. 

Uzlíky na niti

Jako nadšený čtenář sci-fi jsem milovala příběhy inspirované časem a vším, co s tímto tématem souvisí. Časové smyčky - část časoprostoru, ve které se události cyklicky opakují. Časové paradoxy - reakce zruší akci, která ji vyvolala, aneb je možné zasáhnout do minulosti a například zastřelit sám sebe, či své předky? Paralelní světy, které se staly možným vysvětlením časových paradoxů. Podle teorie paralelních světů necestujeme do minulosti, ale do světa, který je naprosto shodný s naší minulostí v okamžiku, kdy do něj vstoupíme. Následné změny tudíž nemohou ovlivnit vlastní minulost, protože ta zůstává v původním světě. Fascinoval mě Motýlí efekt, podle kterého i nepatrná změna minulosti, může nadělat pěknou paseku v budoucnosti. Zkrátka cesty časem jsou téma věčné, vděčné a nosné.

Protivy se přitahují

Za svůj ani ne tak dlouhý jako spíš rozmanitý život jsem vypozorovala několik zajímavých zákonitostí, se kterými bych se vám ráda svěřila.

1) Ze života koček:

U milovníků kočičího druhu jsou zpravidla žádanější kocouři, pro své omezené možnosti rozmnožení. Nepopírám, že by se mohl najít i nějaký kocouří samaritán, který by adoptoval opuštěné kotě a s láskou je uvedl do svého života a příbytku (stávají se i divnější věci), ale v porovnání s pravidelným plozením kočiček, je toto riziko téměř zanedbatelné. Zkrátka kocourci jsou vždycky žádanější než kočičky. Škodolibým působením zákona schválnosti naše kočka, Zmuda, samozřejmě porodila tři holky a jen jednoho kluka. Podotýkám, že kočičí slečny byly neudatelné, i když neodolatelné a tak nám zůstaly všechny doma společně se svou matkou.

Nedávno jejich řady posílil nalezenec ze zahrady. Věřte nevěřte, je to zase... kočka.

Jednoho dne

Schoulil se hlouběji do svého zimníku. Ne v touze zahřát se. Zimník příliš teplý na první jarní den mu sloužil k udržení stálé vnitřní teploty. Osobní zóny chladu. Slzícíma očima zamžoural na zubaté slunce a pokusil se obrnit proti žvanění, které do soukromé zóny pronikalo z vedlejší lavičky. Čiperná důchodkyně postřehla jeho pohyb a stejně jako on nastavila vrásčitou, babičkovskou tvář hřejivým paprskům. ,,To se udělalo hezky, že? Máme tu jaro," zašveholila přátelsky a přiměla ho k podrážděnému kývnutí. ,,Nádherně," zavrčel a ztěžka se postavil na nohy ztuhlé chladem a dlouhým sezením. S tichou škodolibostí zaznamenal překvapený pohled a bez ohlédnutí se vydal pryč od jejího žvatlavého jarního optimismu.

Co je jiné a co není

Když nám soused daroval náš první, maličko obstarožní počítač, vypuklo v rodině velké rozradostnění. Holky nadšeně a často hrály hry a já šílela z opakující se vtíravé melodie podbarvující hru a vyvolávající představu nepřetržitě spuštěného domovního zvonku. Sice líbezně znějícího, ale po hodině jedovatě otravného.

Rodiče s bezmeznou vírou v nové technologie a nepřeberné možnosti, které mi díky tomu spadly do klína (a vlastně i ve mne), se pravidelně dotazovali, jaké pokroky s počítačem dělám. Těžko jsem jim mohla říct, že pokud jde o mne, mohli jsme ten zázrak klidně nainstalovat k Maxovi do boudy. Výsledek by byl naprosto stejný. Upřený pohled a tichý údiv.