Nudíte se?

Pokud ano, pokud se opravdu nudíte, nemusíte si nutně pořizovat medvídka mývala, jak doporučuje klasik. Je to jistě zvířátko roztomilé a s nudou hravě zatočí stejně snadno jako králíček, pískomil, křeček, morče, tarantule nebo anakonda. Nevýhodou živých rozptylovačů je však jejich potřeba pravidelné péče a poměrně častá nechuť k příbytku pro ně určenému, který se pokouší za jakoukoli cenu opustit. Nevařím z vody, patřím k úzkému okruhu unikátních jedinců, kterým utekla želva. Vodní.

Košumberk

Výlet na hrad Košumberk, nebo spíš jeho pozůstatek, jsme podnikli někdy začátkem května. Shodou okolností jsem v Hamzově léčebně, která se nachází v blízkém sousedství hradu, vlastně přímo pod ním, přesně ve stejném období před dvěma roky rehabilitovala po operaci kyčelního kloubu. Tenkrát se mi tam moc nelíbilo. Vlastně vůbec. Nenadchla mě ani blízkost hradu, ani překrásný park. Trvalo dva roky než jsem překonala nechuť a do městečka Luže se vrátila ne jako pacient ale jako turista. A řeknu vám, že je to zatraceně velký rozdíl.

Štarkov

Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.

K čemu to je?

Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Tami a studna

Obrázky k povídce Tami a Lina

---

Samomluvou k duševní rovnováze a svěžesti

Nebudu vám lhát. Nelhala jsem doposud a za roky trvání svého blogu jsem na sebe napráskala příliš mnoho, abych s tím mohla nějak efektivně začít. A lhát neefektivně, to není nic pro mě. Jak se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Proto se vší otevřeností přiznávám, ano, i já trpím samomluvou. Možná mně to ani nebudete věřit, ale kolikrát umluvím i sama sebe.

Každý den je nepopsaný list

Dny jsou tvořeny sledem maličkostí. Zpravidla se drobnosti radostné a povzbudivé střídají s maličkostmi méně šťastnými a spíše ubíjejícími, společně pak vytváří pestrou mozaiku života. Najdou se však i dny mimořádné, kdy maličkosti ať toho či onoho druhu převažují. Skálopevně věřím, že jsem určitě prožila několik dnů povedených od začátku do konce, i když si teď zrovna na žádný konkrétní nevzpomínám. Ovšem jeden z mnoha nepovedených, tvořený maličkostmi, které mě rozhodně neudělaly šťastnou, mám v paměti uložený naprosto precizně.

Město snících knih - Walter Moers

Před nějakým časem jsem od neteří dostala knihu Rumo a zázraky v tmách od téhož autora. Příběh Wolpertingera Ruma mě okouzlil. V poněkud pošmourném období byl i pro mě tak trošku zázrakem v tmách. Stejně zaujal dceru a Město snících knih byl pro změnu dárek pro ni ode mne. Tak se nám dostala do rukou kniha, kterou nelze popsat jinak než slovy nejvyššího obdivu a uznání, přičemž brilantní a velkolepé jsou ještě ta nejumírněnější, kniha, na kterou se nezapomíná.

Odpovědi pro Vendy

Naše milá Vendy (Eumenidas) s laskavostí a velkorysostí sobě vlastní zařadila do svého projektu: Představuji vám... i můj blog. Ohromně mě tím překvapila ale hezky. Součástí představení bylo i deset otázek, na které jsem odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Zahradníci

Říká se čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Soudě podle letošní úrody brambor patříme k těm středně hloupým. Pokud toto pravidlo zobecním a vztáhnu na veškeré pěstitelské snažení, pak vykazuji v posledních dvou letech obrovské avšak doposud nezaznamenané a nepociťované zmoudření. Přesněji řečeno, měla bych vykazovat. Před dvěma roky jsem bez velkého očekávání a spíš jen tak, bezmyšlenkovitě rozsela po zahradě pár semen slunečnic a to když jsem si povšimla, že tu i onde klíčí slunečnicová semínka vyfoukaná a roznesená větrem z ptačího krmítka. Klíčivost byla stoprocentní a k mému úžasu zahradnického amatéra slunečnice skutečně vyrostly a své zářivé, vznosné hlavy celé léto stáčely za sluncem. A já v obdivu a nadšení za nimi.

Charlie a rohlík

Náš milovaný psíček je velký požitkář a gurmán. Nikdo si neumí tak vychutnat pamlsky jako on. Tvrdé rohlíky ( není-li tedy nic lepšího) křoupe místo sušenek a nejraději na posteli. Taky kde jinde! Ani já neznám nic lepšího, než si s knížkou a dobrým dlabancem zalézt do postele. A tak bych asi neměla, zas tak moc vyšilovat. Jak se říká, příklady táhnou.

Psův a rohlíkův příběh nafotila a okomentovala Madlenka a na svůj blog jsem jej vložila s jejím laskavým svolením.

S puncem dobromyslného idiota

Ráda a často používám zvolání: Nechte ho, utluče se sám! Zpravidla v souvislosti s konáním svého muže. Otřesená - a to doslovně - zážitkem z posledních dnů, více než kdy jindy uvažuji o mlýnech, které skutečně melou sic pomalu ale o to jistěji. Aneb: Vyjmi břevno z oka svého, než budeš hledat smítko v oku bližního. Vlastně bych měla šeptat pouze a velmi, velmi opatrně: Nechte mě, utluču se sama!

Řád zlatého šroubováku

Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že mým osudovým nástrojem je vařečka, že můj pomník jednou budou zdobit pateticky překřížené vařečky vznášející se nad vrchovatým kouřícím talířem a po tím zlatě vyvedený nápis: Vařila chutně a znalecky. V posledním měsíci jsem došla k poznání, že mou srdeční záležitostí bude nejspíš šroubovák. Mám jeden takový pěkný, s červenou plastovou rukojetí a ostře broušenou špičkou. - Však mně taky manžel vyčetl, že jsem si vybrala ten nejhezčí a vlastně jeho nejoblíbenější, ač do té doby neměl o jeho existenci ani tušení. - Jak moc ostrou špičkou jsem se přesvědčila na vlastní prst, svéhlavý nástroj do něj zajel jako do másla.

Technická

Můj tatínek mě ovlivnil v mnoha směrech. Je to príma táta, hodný srdečný člověk s osobitým smyslem pro humor. Jako každý má i své drobné mušky a jednou z nich je jeho přehnaně efektivní myšlení. To třeba holky několikrát seběhly po schodišti a táta to komentoval slovy: ,,Vy ty schody sežerete!" Nebo se rozbila nějaká drobnost, zpravidla po třiceti letech pravidelného užívání a táta opět vykřikoval: ,,Všechno máte hned sežraný!" A nikdy nezapomněl dodat: ,,Je potřeba myslet ekonomicky." I když jsem se vzpírala a bránila, jeho výroky jsou natolik sugestivní, že mi přešly takříkajíc do krve. Díky tomu patřím k těm podivným šeromilným stvořením, která propadají hysterii pokud svítí více světel současně a pokud náhodou dohlédnou i ve večerních hodinách z jednoho konce kuchyně na druhý. Taky neumím telefonovat.

Melodie všedních dnů

Mám spoustu oblíbených písniček, jejichž tóny ve mně cosi oslovily a které si vždy znovu ráda poslechnu. Někdy si je společně s rádiem šeptám při vaření (s ohledem na rodinu), nebo si je ječím v koupelně, jen tak pro radost ( bohužel pouze vlastní) přesvědčená, že tekoucí voda je dostatečná zvuková kulisa a maskování mého neškoleného leč znělého hlasu. Při sborovém zpěvu u táborového ohně praktikuji kapří hlas, pouze otvírám ústa a sem tam vyslovím útržek textu, přičemž se hodně sebevědomě rozhlížím a přátelsky na všechny pokyvuji, jakože jsem ještě nikdy nezažila nic lepšího.

V igelitu balený

Rozepsáno: 14. dubna 

Právě jsem se vrátil z hradu... Pardon! z vycházky se psem a vrátilA. Vím, jediný umělý kloub mi ještě nedává právo přivlastnit si mužský rod a vydávat se za kyborga. Maximálně se můžu nazývat čekatelkou kyborgovou a to ještě s přivřením obou očí. Dost důsledným, tedy ve snu. Na tuhle výsadu si nejspíš nějaký ten pátek počkám. Pořád ještě zbývá dost kloubů a kloubků, chrup a nakonec snad dojde i na hlavu, respektive mozek. I mně by se totiž šikly nějaký inovace a nový program. 

Uzlíky na niti

Jako nadšený čtenář sci-fi jsem milovala příběhy inspirované časem a vším, co s tímto tématem souvisí. Časové smyčky - část časoprostoru, ve které se události cyklicky opakují. Časové paradoxy - reakce zruší akci, která ji vyvolala, aneb je možné zasáhnout do minulosti a například zastřelit sám sebe, či své předky? Paralelní světy, které se staly možným vysvětlením časových paradoxů. Podle teorie paralelních světů necestujeme do minulosti, ale do světa, který je naprosto shodný s naší minulostí v okamžiku, kdy do něj vstoupíme. Následné změny tudíž nemohou ovlivnit vlastní minulost, protože ta zůstává v původním světě. Fascinoval mě Motýlí efekt, podle kterého i nepatrná změna minulosti, může nadělat pěknou paseku v budoucnosti. Zkrátka cesty časem jsou téma věčné, vděčné a nosné.

Protivy se přitahují

Za svůj ani ne tak dlouhý jako spíš rozmanitý život jsem vypozorovala několik zajímavých zákonitostí, se kterými bych se vám ráda svěřila.

1) Ze života koček:

U milovníků kočičího druhu jsou zpravidla žádanější kocouři, pro své omezené možnosti rozmnožení. Nepopírám, že by se mohl najít i nějaký kocouří samaritán, který by adoptoval opuštěné kotě a s láskou je uvedl do svého života a příbytku (stávají se i divnější věci), ale v porovnání s pravidelným plozením kočiček, je toto riziko téměř zanedbatelné. Zkrátka kocourci jsou vždycky žádanější než kočičky. Škodolibým působením zákona schválnosti naše kočka, Zmuda, samozřejmě porodila tři holky a jen jednoho kluka. Podotýkám, že kočičí slečny byly neudatelné, i když neodolatelné a tak nám zůstaly všechny doma společně se svou matkou.

Nedávno jejich řady posílil nalezenec ze zahrady. Věřte nevěřte, je to zase... kočka.

Jednoho dne

Schoulil se hlouběji do svého zimníku. Ne v touze zahřát se. Zimník příliš teplý na první jarní den mu sloužil k udržení stálé vnitřní teploty. Osobní zóny chladu. Slzícíma očima zamžoural na zubaté slunce a pokusil se obrnit proti žvanění, které do soukromé zóny pronikalo z vedlejší lavičky. Čiperná důchodkyně postřehla jeho pohyb a stejně jako on nastavila vrásčitou, babičkovskou tvář hřejivým paprskům. ,,To se udělalo hezky, že? Máme tu jaro," zašveholila přátelsky a přiměla ho k podrážděnému kývnutí. ,,Nádherně," zavrčel a ztěžka se postavil na nohy ztuhlé chladem a dlouhým sezením. S tichou škodolibostí zaznamenal překvapený pohled a bez ohlédnutí se vydal pryč od jejího žvatlavého jarního optimismu.

Co je jiné a co není

Když nám soused daroval náš první, maličko obstarožní počítač, vypuklo v rodině velké rozradostnění. Holky nadšeně a často hrály hry a já šílela z opakující se vtíravé melodie podbarvující hru a vyvolávající představu nepřetržitě spuštěného domovního zvonku. Sice líbezně znějícího, ale po hodině jedovatě otravného.

Rodiče s bezmeznou vírou v nové technologie a nepřeberné možnosti, které mi díky tomu spadly do klína (a vlastně i ve mne), se pravidelně dotazovali, jaké pokroky s počítačem dělám. Těžko jsem jim mohla říct, že pokud jde o mne, mohli jsme ten zázrak klidně nainstalovat k Maxovi do boudy. Výsledek by byl naprosto stejný. Upřený pohled a tichý údiv.

Zmatky se zvířátky

V neděli večer se manžel vrátil z posezení v místní hospůdce s roztomilým zvířátkem. Nikoliv s opičkou na rameni, ale s psíkem v patách. Zželelo se mu půvabného tuláka, který v hospodě trpělivě čekal, až si ho majitel najde a přivedl ho domů. Zocelená soužitím s pěticí koček a Charliem, jsem se přátelskému kříženci border kolie a bernského salašnického psa představila (manželovi nebylo třeba, bezpečně mě poznával). Bez zbytečných řečí jsem vytáhla ze skříně deku a upravila psíkovi pohodlné lože u nás v ložnici (aby mu nebylo smutno) a postarala se o občerstvení v podobě misky s vodou a granulí.

Zamilovaná

Stačil jediný pohled do těch uhrančivých očí a věděla, že je ztracená. Přistupovala k němu s lehkou bázní. S téměř dětskou zvědavostí. Jiskra, která přeskočila, proměnila její úžasem široce otevřené oči v bránu do ráje. Pak sklouzla níž a v oblasti srdce hřála jako rozpálené pětníkové slunce.

Zamilovala se dřív, než stihla rozpoznat vážnost příznaků. Pevnost byla dobyta bez jediného výstřelu a ona se stala hýčkaným rukojmím. Nevzdorovala. Bylo tak příjemné nechat se rozmazlovat.

Vše už bylo řečeno

Aspoň mám ten pocit. Jelikož vztahy a pocity jsou mi přece jen maličko (ale opravdu jen maličko) bližší téma, než třeba jaderná fyzika, termodynamika páry či experimentální medicína, (možná jste si toho i všimli, ale pokud ne, jako bych nic neřekla) jsou to především ony, kdo jsou hlavními hybateli a aktéry mých povídek i deníčkových zápisků. Proto se mi zdá, že vlastně už nemám co dodat.

Při čtení zádání se mi sice hlavou mihnul nejapný námět na povídku pojednávající o vztahu dvou plastových figurek ze stolního hokeje. Milosrdně krátký avšak nesmírně intenzivní. Ne každá myšlenka musí nutně získat svou písemnou podobu. A tak jsem tu chujovinu zmačkala do kuličky a odhodila do pomyslného koše. Doufám, že se už nevrátí. A pokud ano, tak v poněkud sofistikovanější podobě. Třeba jako součást příběhu o...

A dost! To si nechám na jindy. Třeba na koledu.

Odpovědi pro Radku

Také Radka vymyslela deset zajímavých otázek a oslovila i mne.

Zde jsou otázky i odpovědi.

1) Jsi důvěřivá?

Plně spoléhám na svůj rozum a intuici, že mi správně napoví, kdy důvěřovat a kdy prověřovat.

Ano, jsem důvěřivá. A krom toho i naivní. 

Srdeční záležitosti

Pro Robku. Do soutěže. Ale nejen pro to.

A pro Jitušku. Za trpělivost.

Začátkem října loňského roku zazvonil mobil. Koukám... Jitka, moje drahá přítelkyně ze střední školy a prý: ,,Koupila jsem pro nás dvě lístky na koncert Michala Davida. Takže s tím počítej. Chtěla bych na něj jít s tebou. Byly jsme na něm spolu před dvaceti rokama a tak to zopakujem a parádně si to užijem."

,,Aha...," vzmohla jsem se na vyčerpávající odpověď a už si v hlavě sumírovala výmluvy, z nichž nejpádnější je rozpadlý kloub, což je sice velká otrava, ale na druhou stranu bezva výmluva pro cokoli.

Fakta a otázky

Součástí otázek od Teedy, na které jsem odpovídala v minulém článku, byla výzva uvést deset faktů o sobě. Zde jsou.

Fakta o mně:

1) V posledních dvou letech se u mne rozvinul nebezpečný syndrom ChFVP.

( ChFVP = Chorobná fascinace vlastním psem )

Poté, co dcery odrostly a netřeba se až tolik zabývat každým jejich jednotlivým pohybem a projevem, se mi stal obtížným hovor s rodiči malých dětí, kteří fascinovaní svými potomky, nedokážou soustředit pozornost na nic jiného a tak každou větu začínám třikrát čtyřikrát pravidelně vytrhovaná z rytmu a soustředění pokyny : Tam nelez! To není na papání! Neber to do ručičky! a celou řadou dalších důmyslných doporučení a příkazů chránících bezpečí a blaho dítka.

Odpovědi pro Teedu

Teeda sestavila deset zajímavých otázek, na které jsem se pokusila odpovědět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Zde jsou mé odpovědi.

Součástí řeťezáku je také výzva napsat o sobě deset faktů a vymyslet deset otázek pro další pětici. S tím se popasuju přes víkend.

Radosti psí

Zdroj radosti, inspirace. Kamarád, bavič, dobíječ baterek, důvěrník i strážce pevnosti. To všechno je náš psík - Charlie. Už dva roky je členem naší rodiny a pořád ještě pro mne představuje to nejzábavnější, co jsem v poslední době viděla a hravě strčí do kapsy televizi a všechny šoumeny s ní. Baví mě jeho schopnost radovat se a lichotí mi jeho přátelství. Je mu jedno jestli jsme pryč deset minut nebo půl dne, pokaždé nás vítá stejně nadšeně a intenzivně. To se mi ještě s nikým jiným nestalo.

Jak jsem překonala plachost

Nedokážu posoudit zda jsem čistokrevný introvert nebo extrovert. Nejsem si ani jistá, zda vůbec něco takového jako introvertnost a extrovertnost ve zcela čisté podobě existuje. Podle mého úsudku existují typy introvertnější a typy extrovertnější. Jinými slovy v každém z nás se tyto dvě polohy mísí a výsledný poměr závisí na rozličných faktorech. U mě většinou na momentálním mentálním vyladění.